Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

1. Nezapomeňte na smrt!

22.8.2016, Lidové noviny, str. 18, Daniela Kovářová

Co je to smrt? Proměna, konec, zánik, nebo vysvobození? Jak se na smrt dívá české dědické právo? Jak a kdy vůbec vzniklo a jaký je jeho účel? Vše o tom vám řekne nový seriál LN.

V rodině Koníčkových se o smrti nehovoří. Vyrůstají v ní tři malé děti a rodiče i prarodiče se bojí, že by je debaty o smrti mohly zasáhnout a vzbudit v nich nejistotu, zbytečné obavy, ne-li trauma. Takže když zemřela babička Koníčková, dětem o její smrti dlouho neřekli a žádné z nich nevzali na pohřeb. Podobný přístup je poslední dobou v rodinách s malými dětmi častý. I děti Koníčkových však dospějí a zjistí, že nejen jejich rodiče jsou smrtelní. Protože smrt si přijde pro každého.

„A smrt je zlo. Tak bohové uznali. Vždyť kdyby byla krásná, tak by umírali.“ Citát je připisován starořecké básnířce Sapfó, která žila v 7. století před naším letopočtem na ostrově Lesbos, kde vedla dívčí internátní školu. S jejím pohledem na smrt nemusíme souhlasit, ale dříve či později nás smrt (vlastní či cizí) zcela jistě dostihne. Minimálně z tohoto důvodu je tedy vhodné se na ni připravit.

V seriálu Dědictví od A do Z se dozvíte, jak sepsat závěť či jiné pořízení pro případ smrti, kde se všechny podobné listiny evidují a co bude následovat po vaší smrti, když se rozhodnete žádnou nepořizovat, popř. tak učinit nestihnete. Provedeme vás dnešní podobou dědického práva a změnami, jež do našeho právního řádu přinesl nový občanský zákoník. Popíšeme řízení o projednání pozůstalosti a upozorníme na nejdůležitější změny implementované do pozůstalosti novým procesním předpisem – zákonem o zvláštních řízeních soudních.

Kde se vzalo dědické právo

Dědické právo je oproti jiným druhům práva unikátní. Většina společnosti totiž ke svému životu nepotřebuje trestní právo (protože trestnou činnost slušný člověk nepáchá), autorské právo (ne každý je mocen umělecké tvorby), o evropském právu nemluvě. Každý se však dříve či později stane účastníkem dědického řízení a skoro každý po sobě nějaký drobný majetek zanechá. Není vzrušující se alespoň na chvíli zastavit a promyslet, komu byste chtěli svých pár švestek předat?

Dědění si společnost vymyslela jako nástroj k tomu, aby majetek bohatších občanů mohl přecházet z otce na syna. První známky jeho existence nacházíme v 5. století před naším letopočtem, v období nejstarší kodifikace římského práva Zákonem dvanácti desek.

Dnešní úprava je vybalancovaným kompromisem svobody člověka (zůstavitele) nakládat volně se svým majetkem (proto ho smíte docela svobodně komukoliv odkázat, o čemž si podrobně povíme v šestém díle našeho seriálu) a automatického přechodu majetku z rodičů na děti (o něm pojednává díl třetí), a nejsouli, pak na další, vzdálenější potomky (dědění ze zákona zakončíme čtvrtým dílem).

Nepřejeme nikomu nic špatného, ale není vyloučeno, že vaši potomci se nevyvedli, že vám neposkytují pomoc a podporu, jakou jste od nich očekávali. Řešením takové situace by mohlo být vydědění, o kterém se dočtete rovněž ve třetím díle tohoto seriálu.

Svoboda člověka je dnes velmi oceňovaná kategorie. A svobodným člověkem se může stát zejména jedinec informovaný, proto chcete-li činit právní kroky a být si jisti jejich účinkem, je třeba o nich mít alespoň základní informace. Proto se zastavíme u podmínek, jimiž lze získání dědictví podmínit: u příkazů (např. „chci, aby se o mé kočky postarala moje nejstarší dcera“) a odkazů. To vše najdete v sedmém pokračování. Poradíme vám ale i to, jak rozhodnout o podobě vlastního pohřbu a také jaké nástroje zvolit, abyste měli jistotu, že vaše vůle bude po smrti skutečně respektována.

Co dělat, když jiného zasáhne smrt

Smrt každého člověka, tedy i rodičů dětí Koníčkových, vyvolá zvláštní typ soudního řízení – řízení o projednání pozůstalosti. Soudním komisařem pak bude notář, s jehož činností nás seznámí díl devátý.

Možná vám vymluvíme i jeden obecně rozšířený lidský blud: že je dědické právo jen pro bohaté a advokáta si může dovolit pouze milionář. Je tomu naopak, vždy je lépe se informovat, aby člověk pozdě nezjistil, že mu zůstaly jen oči pro pláč. Přitom některé kroky (například závěť) můžete podniknout u svého kuchyňského stolu, větších formálních náležitostí vskutku netřeba.

Dědická informace není žádná Pandořina skříňka, od které je třeba se držet dál. Naopak nevědomost o následcích úmrtí bez závěti může mít pro některé lidi z blízkého okolí zemřelého fatální následky – příkladem budiž pátý díl, který pojednává o tom, jak dědí nesezdaní partneři (tedy že taky třeba nezdědí nic).
 

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi