Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Nejhorší věci se stávají těm nejchudším lidem, říká právník roku

Robert Cholenský z Brna se stal právníkem roku 2011 za své bezplatné služby. Proč nechce za právní rady honorář?

Říká se, že když se chce někdo soudit, měl by si připravit spoustu peněz. Nejen na soudní poplatky, ale i pro právníky, jejichž honorář není malý. Existuje ale typ advokátů, kteří poskytují své služby zdarma. Latinsky se jim říká „pro bono publico“, což je v překladu „pro veřejné blaho“.

Jedním z nich je třiatřicetiletý Robert Cholenský, který letos získal titul Právník roku 2011. Cholenského nominovala nezisková organizace Liga lidských práv za zastupování jejích klientů, zejména osob s mentálním a jiným postižením a také obětí policejního násilí.

Co vlastně znamená pro bono?

Správně je to pro bono publico. Je to služba, kterou poskytuje advokát bez ohledu na to, zda za ni dostane peníze nebo ne. Standardně tato služba funguje tak, že za ni klient nic neplatí.

Takže když nebudu mít peníze, zavolám ono latinské heslo hned u dveří?

Je to především pro lidi, kteří si velice obtížně nebo vůbec nemohou dovolit placenou advokátní službu.

Za to přece neplatí ani ti, kterým byl advokát přidělen ex offo.

To je něco jiného. Obviněný, který má advokáta ex offo, sice po dobu trestního řízení nic neplatí, ale jestliže ho soud odsoudí, stát mu služby takového advokáta dá zaplatit. Vyhláška ministerstva spravedlnosti stanovuje přesný tarif, protože by bylo zvláštní, kdyby stát platil advokátovi jeho, řekněme, smluvní odměnu.

V čem se tedy advokát pro bono publico od toho přiděleného liší?

V tom, že když takovou službu poskytnete, odměnu nikdy nedostanete. Děláte to tedy z úplně jiného důvodu. Třeba proto, že by ten člověk měl dostat pomoc a vy si můžete dovolit mu ji dát. Kdybych ale měl devětadevadesát procent klientů pro bono, pak to zbylé procento by musel být klient, který by byl schopný veškerý chod mé kanceláře a všechny s ní související náklady zaplatit. Proto je potřeba službu pro bono nějak rozumně vyvážit.

A vy to děláte proč? Máte zvýšené sociální cítění, nebo se chcete na některých kauzách zviditelnit?

Ono to tak trochu souvisí, ale není to pro mne primární motiv. Existují pro bono kauzy, které jsou velice kontroverzní. Ale je potřeba se zamyslet nad tím, jaký mají význam pro společnost. U mě to navíc souvisí s tím, že jsem pracoval pro Ligu lidských práv, kde jsem přišel do styku s prvními kauzami coby zmocněnec.

Co to bylo?

Ty z prvních kauz souvisely dokonce s CzechTekem. Vzpomínám si, jak jsem prosil svého školitele, aby převzal zastoupení, protože jsem byl tehdy ještě advokátní koncipient. Považoval jsem za dobrou věc zjistit, zda byl onen památný policejní zákrok v souladu se zákonem, či nikoliv. A zda zranění a škody na majetku byly v pořádku, nebo ne.

A výsledek?

Bohužel za tu povinnou koncipientskou praxi kauza neskončila. Případ jsem si proto vzal do své advokátní kanceláře. Ostatně kauza CzechTek ještě ani neskončila. Není pravomocně uzavřená. Dokonce jedna z kauz je teprve na prvním stupni. Stalo se to v roce 2005. Dlouho trvalo trestní řízení a první žaloby se podávaly někdy v roce 2007. To už je pět let, což je strašně dlouhá doba.

Možná to souvisí i s tím, že lidé, kteří měli zásah pod palcem, už dávno nejsou u moci.

Nejsou, což je velice nepříjemné z toho pohledu, jak se to táhne a jaké tam byly problémy s důkazními prostředky. Naštěstí to není jediná kauza, kterou jsem se zabýval. Měl jsem i případ, který skončil dobře.

Jaký?

Jednalo se o policejní násilí na jedné romské rodině na Jičínsku. Opilí policisté tehdy vtrhli do bytu zmíněné rodiny s úmyslem se za něco pomstít. Mstu vykonali kolem půlnoci, kdy lidé v domě spali. Byli v šoku a nemohli identifikovat všechny útočníky, protože jich tam bylo více. Nakonec se podařilo identifikovat dva, což byl docela úspěch, protože na rekognici, kdy se poznávají pachatelé, přivezli autobus plný policistů. Ti byli na sebe podobní. Oblečením i účesem. A poškození měli určit, kdo u nich v noci byl. Nakonec se shodli jen na dvou, kteří byli odsouzeni a od policie odešli. Jenže ta rodina z toho nic neměla, tak jsem podával žalobu na ochranu osobnosti s částkou na tři sta tisíc korun. Soud přiznal něco přes sto tisíc.

To není mnoho.

Dokonce napoprvé nám soud nepřiznal nic. Soudkyně řekla, že napadení, které trvalo jen dvacet minut, není tak vážné, aby za něj soud dával peněžitou satisfakci.

Jaká je vaše hlavní pracovní náplň? Respektive jakým právem se zabýváte?

Především je to právo duševního vlastnictví a obchodní právo. Řekněme všemi nehmotnými či nehmatatelnými statky. To zahrnuje ochranu osobnosti, náhrady škody na zdraví v oblasti zdravotnického práva, tedy spory mezi pacienty a zdravotnickým zařízením.

Nakousl jste oblast, kterou je duševní vlastnictví. V této době na internetu stáhnete od filmu až po knihu úplně všechno…

Nechtěl bych zabředávat do složitostí, které za tím jsou. Když se totiž rozpitvávají po právní stránce, tak je to poměrně nudné a vypadá to jako hra se slovy. Žijeme zkrátka v jednadvacátém století, technologie jde dopředu a společnost se mění. Mám tím na mysli vztah společnosti k duševnímu vlastnictví. Existuje obrovská skupina lidí a obchodních společností, která právo duševního vlastnictví respektuje. Nicméně technologie zjednodušily rozmnožování kopií nejrůznějších děl. To dříve nebylo. Primárně se však zabývám ochrannými známkami, patenty, užitnými vzory a ochranou designu. To zahrnuje například plagiáty, jejichž potírání se v poslední době ve spolupráci s celníky vcelku daří.

Opravdu?

Kontejnery s plagiáty opravdu končí v celních skladech.

Jeden zmizí ve skladu, ale další dva se dostanou na tržnice.

Je to mravenčí práce, ale dá se to poměrně solidně odhalovat. I když se o tom, že se prodávají plagiáty, většinou dozvíme až ve chvíli, kdy se takové zboží distribuuje. V posledních dvou letech se však takové spory daří řešit mimosoudní cestou. Pokud jde soudní řízení klasickou cestou, pak je to někdy až na roky. Na jihu Moravy ostatně nevychází statistiky obchodních soudů nikterak dobře. Alarmující je především to, jak dlouho uběhne doba od chvíle, kdy podáte žalobu, do doby, kdy soud provede první úkon.

Zastupujete také pacienty ve sporech o náhradu škod s nemocnicemi.

Nejhorší věci se stávají těm nejchudším lidem. Ještě se mi nestalo, že by se na mě obrátil bohatý člověk s tím, že ho nějak významně poškodilo zdravotnické zařízení. To bezpráví a újma se prostě stává takovým lidem, kteří pak obtížně hledají právní pomoc za standardních podmínek. Přesněji častěji, ne výhradně.

Jak se určuje částka za odškodné? Když mi zašije lékař při operaci do žaludku nůžky, můžu po něm chtít třeba tři miliony?

Vyjednávání je specifické. V tom, že do hry vstupuje významný hráč, což je pojišťovna. Myslím tím pojišťovnu, u které je zařízení na škody pojištěné. To je ve většině případů Generali, případně Kooperativa. Jejich politika je jasná – neplatit.

Je na to nějaký ceník?

Existuje poměrně šílená vyhláška, podle které se počítá. Amputace končetiny, ztráta oka a podobně. K tomu jsou bodové hodnoty, kdy každý bod má hodnotu 120 korun. Vyhláška je ovšem dost skrblivá a neuctivá k poškozeným. Je totiž primárně formulovaná pro pracovní úrazy. K tomu se pak počítají další náhrady jako ztráta výdělku a další věci. Tím ta částka může významně narůst. Ale to všechno se dá spočítat. U ochrany osobnosti ale neexistuje žádné vodítko. Třeba výměna novorozených dětí v třebíčské nemocnici. Odškodné by zkrátka mělo splňovat tři kritéria.

Jaká?

Mělo by mít satisfakční účinek pro poškozeného, dostatečný sankční účinek a částka by měla mít i preventivní účinek. Nejen pro toho škůdce, který jednání způsobil, ale i ve vztahu k potenciálním dalším následovatelům, kterým by se stalo něco podobného. Měla by to tedy být taková částka, že to bude citelné i pro tu nemocnici. Jestliže má rozpočet přes dvě miliardy a má zaplatit odškodné 150 tisíc korun, pak jaký to má dopad?

Nijak velký.

Přesně tak. Odškodné by mělo vedení nemocnice motivovat k tomu, aby zavedla kontrolní mechanismy. Měl jsem klientku, které při běžném vyšetření podvázal lékař oba vejcovody. Sankce byla 170 tisíc korun, což zmíněná kritéria nesplňuje, protože šlo o krajskou nemocnici s miliardovým rozpočtem.

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi