Nepřehlédněte!


GDPR    
pro advokáty a AK    
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Nejsme tu jen pro střední třídu

ROZHOVOR S Kateřinou Šimáčkovou o bezplatné pomoci, zdvořilosti v Evropě a o tom, že monacký princ to taky nemá lehké

Chybí nám pomoc pro lidi, kteří jsou příliš chudí, unavení či hloupí, než aby šli k soudu, říká bývalá advokátka a dnes nejvyšší správní soudkyně.

* LN Na blog Jiné právo jste napsala článek Nejnespravedlivější rozsudky, který měl velký ohlas – zřejmě téma viselo ve vzduchu. Mínila jste rozsudky, které nikdy nebyly vydány, protože poškození nevěděli, jak se dovolat spravedlnosti. Kolika lidí nebo kterých oblastí práva se to podle vašeho odhadu týká?

Těžko říkat, co všechno se mohlo stát, a nestalo. V České republice jsou například kvalitní nevládní organizace pro pomoc cizincům, takže otvírají spoustu témat v otázkách migrace. Naopak tu nejsou tak aktivní organizace na ochranu spotřebitelů jako v Německu, takže spory tohoto typu u nás tolik nejsou – ačkoli by mohly být. Zčásti si lze také udělat představu podle dopisů, které chodí ombudsmanovi: například se to může týkat exekucí. Když tyto případy dorazí k soudu, už je zpravidla pozdě – ti lidé potřebovali poradit chvilku před tím. Čekám velký nárůst sporů v bytovém právu, až lidé začnou přicházet o bydlení. Kolegové z pro bono (dobročinné) advokacie mají hodně zaměstnaneckých sporů nebo rodinných.

* LN Jaké byste si představovala řešení?

To je zásadní otázka: co vlastně stát chce? Můžeme mít státem placené Centrum právní pomoci s pobočkami po celé zemi jako na Slovensku. Můžeme mít několik soutěžících poskytovatelů, které budeme podporovat granty. Může to být kompletně v režii advokátní komory. Existují i jiné modely, ale já nevím, jaký chce náš stát.

* LN Není to zřejmé?

Stát poskytne advokáta ex offo každému, kdo řekne, že ho potřebuje – posouzení situace se nechává na soudci. Ale spousta lidí potřebuje právní službu dřív, než se věc dostane k soudu, a tady stát zatím mlčel. Jsou to lidé chudí nebo unavení nebo zavalení problémy nebo popletení nebo, chcete-li, hloupí. Soud však rozhoduje až o těch, kdo se k němu dokázali dostat, kdo prošli tou první velkou branou. Nevím, jaký je k tomu postoj našeho státu, a ráda bych to věděla. Neobviňuji z toho politiky, protože tady neproběhla ani společenská debata, jaké řešení chceme.

* LN Protože jsme ani nevěděli, že tady máme nějaký problém.

Pochopitelně. Takoví lidé často ani nejsou voliči. A sociální politika se dělá pro ty, kdo volí.

Červený koberec a zavřený dům

* LN Na Slovensku ministryně spravedlnosti Lucia Žitňanská zřídila Centrum právní pomoci. Dosud sloužilo těm, jejichž příjmy nepřesahují 1,4násobek životního minima, teď to chtějí zvýšit na 1,6násobek (z 11%na 17%Slováků. Co říkáte na tento model?

Třeba. Na Slovensku se mi líbí, že uvažují systematicky. Mluvila jsem se státní tajemnicí jejich ministerstva spravedlnosti Márií Kolíkovou: rychle jsme si porozuměly, máme podobné profesní životopisy. Má zkušenost s „pouličním“ poskytováním práva – což měl u nás z ministrů Otakar Motejl a do značné míry ještě Karel Čermák. Je dobře, když je ve vysoké funkci někdo, kdo léta pracoval s lidmi, kteří potřebují právní pomoc. Empatie vůči nim je nezbytná podmínka pro to, abyste byl dobrý právník.

* LN Doporučila byste slovenský model i pro nás?

Možností je spousta, včetně internetových poraden. Kolega Jiří Kubala, advokát z Frýdku-Místku, několik hodin měsíčně sedí v obecních prostorách a radí místním – na tu službu ho najala radnice. V Británii visí v budově soudu informace, že právní pomoc najdete tam a tam. Když jsem začínala v advokacii, sídlili jsme v kanceláři předlistopadové „advokátní poradny“ v Brně, kam byli lidé navyklí chodit – za dvě stovky jsme si přečetli smlouvu a upozornili na sporná místa. Advokátní kancelář v České republice, to jsou červené koberce, které vedou do zavřených domů. Komora udržuje síť informativních poraden v krajských městech. Ale upřímně řečeno, neuměla bych dnes z hlavy říct, kam v Brně máte zajít, když se potřebujete na půl hodiny poradit o smlouvě.

* LN Říkáte, že nevíte, co tady český stát chce dělat. Ale ministerstvo spravedlnosti přece chystá zákon o bezplatné právní pomoci, který má sjednotit a zpřehlednit pravidla.

Ale ano, je záslužné, že se téma otevřelo – mám dojem, že je to dozvuk éry Strany zelených, stále se o to stará náměstek ministra spravedlnosti František Korbel. Na věcném záměru jsou pozitivní dvě věci: stát uznává, že potřebujete pomoc, ještě než začne soud. A že ji můžete potřebovat i při jednání s úřady, takže v případě nutnosti budou ustanovováni právníci i ve správním řízení.

* LN Ti právníci budou advokáti?

Je jasné, že skoro 100 % právní pomoci budou zajišťovat advokáti, protože jsou v tom cvičeni. Ale neměli bychom předstírat, že to nikdo jiný nedělá. Existují tu velmi kvalifikovaní právníci z neziskových společností. Lidé z Ligy lidských práv nebo Ekologického právního servisu jsou často mí bývalí studenti. Připouštím, že vedle nich existují i nadšenci, kteří to myslí dobře, ale mohou svými radami udělat víc škody než užitku.

* LN Jak by se to mělo financovat? Stát vypíše granty, nebo bude ex post proplácet poskytnutou právní pomoc? Na to jsme se taky ptali a odpověď zatím není jasná, hodně věcí je ještě v různých variantách. Možná je správné, aby to bylo primárně pod hlavičkou advokacie, ale pak se musíme bavit o férových cenách a podmínkách. Nebo si můžeme říci, že je profesní povinností část služeb poskytovat zdarma. I tady v Evropě existují různé možnosti.

Být zdrženlivý je zdvořilé

* LN Evropskými modely právního státu se zabýváte v tzv. Benátské komisi jako česká delegátka. Co tam máte na starosti?

Asi bych měla vysvětlit, že je to orgán Rady Evropy, jehož oficiální název je krkolomný: Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva. Vypracovává stanoviska – nejznámější jsou k volebnímu právu, k organizaci justice – na základě toho, jak je upravují členské země Rady Evropy. Vychází přitom z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a snaží se jeho jednotlivé případy zobecňovat. Takže jsem připravovala třeba zprávu o kontrole korespondence v arménských věznicích.

* LN Překvapilo vás něco v práci Benátské komise?

No... jednacími jazyky jsou francouzština a angličtina a překvapilo mě, že jednání se překládají i do ruštiny. Což jsem zjistila náhodou, když jsem si přepínala překládací zařízení.

* LN Ruština je třetí, neoficiální jazyk?

Nic z toho nevyvozuji, jen mi to přišlo zajímavé. Je fakt, že témata z postsovětských republik jsou velmi častá: volební zákony, prokuratura, justice, postavení jejich národnostních menšin a menšinového školství... To je pro bývalé federace velké téma.

* LN Cítíte spíš neviditelnou hranici mezi „starou Evropou“ a postkomunistickou, nebo mezi Evropskou unií a zeměmi mimo klub?

Neviděla jsem tam náznak, že by někdo z jiné země znamenal méně nebo více. Myslím, že neexistence takového rozlišování je jedna z významných evropských hodnot.

* LN Na oficiální úrovni ano, ale v soukromém hovoru se to asi objeví, když přijde řeč na téma spojené s minulostí – třeba lustrace.

Cítím u „starých“ zemí velkou zdrženlivost k tématům, která samy neprožily. Být zdrženlivý je zdvořilé. Jistěže v anglickém tisku jste mohl číst výroky typu „jak nás může ve Štrasburku soudit nějaký bývalý komunistický papaláš“. Ale nikdy to nebylo ani náznakem na úrovni Rady Evropy. Pohybuji se v prostředí, kde by kastování jiných lidí bylo považováno za silně nevkusné. Protože vztahy v Evropě budou fungovat, jen když budeme mít k sobě navzájem respekt a budeme zdvořilí.

Výběr soudců patří exekutivě

* LN Jak se stalo, že jste byla vybrána na Nejvyšší správní soud?

To přesně nevím.

* LN Počkejte, přece s vámi někdo z ministerstva mluvil? Nebo předseda soudu Josef Baxa?

Asi to bylo rozhodnutí předsedy. Nekonalo se ale žádné formalizované výběrové řízení; i ministr Pospíšil mě znal z legislativní rady vlády Počátek byl myslím po jedné konferenci Nejvyššího správního soudu, kdy se mě Josef Baxa a Iva Brožová zeptali, jestli by mě zajímala práce soudce. Řekla jsem tehdy, že je pro mě tím nejvyšším, čeho může právník dosáhnout. Bylo štěstí, že už to bylo kolem mé čtyřicítky, protože před tím jsem se na to osobně ještě necítila (z čehož nevyvozuji žádné pravidlo ohledně věku, byl to můj osobní postoj). Z mého pohledu bylo jednodušší být advokátem nebo akademikem: víte, na čí straně stojíte, anebo otvíráte problémy, ale nemusíte je rozseknout.

* LN A pak jste absolvovala osobní pohovor?

Ne, na Nejvyšším správním soudu jsem pouze odevzdala životopis, seznam publikací a motivační dopis. Asi rok se nedělo nic. Pak mi zavolali, jestli budu mít za měsíc čas na jmenovací ceremoniál u prezidenta.

* LN To je tajemné jak výběr do kouzelnické školy v Bradavicích. Myslíte, že to tak má fungovat?

Ne. Ale ani netvrdím, že mám přesný návod, jak by měl výběr soudců probíhat.

* LN Sedíte ve Výboru pro výběr soudců Soudu pro veřejnou službu EU. Podle čeho je vybíráte?

Docela se mi líbil výrok kolegy Jana Kysely, že nejlepší způsob, jak poznat člověka, je podívat se na jeho dosavadní život a práci. Škoda, že u nás nemají větší tradici motivační dopisy. Myslím, že vím, co považuji za důležité pro osobnost soudce: musíte řešit napětí mezi nejlepším právním řešením a právní jistotou. Na jedné straně je snaha pomoci jedinci, kterému se má dostat spravedlnosti, na druhé straně je vědomí, že vysokou hodnotou je i spolehlivost a předvídatelnost práva. Uvědomit si tuhle dvojí odpovědnost – empatii vůči lidem a loajalitu k právnímu systému – mi nějaký čas trvalo.

* LN Co říkáte na plán ministerstva, podle něhož hlavní slovo ve výběru soudců už nebudou mít krajští šéfové justice, ale pětičlenná ministerská komise?

Z ústavního hlediska je fakt, že nominace je v rukou exekutivy. A cokoli, co bude transparentnější než dosavadní praxe, je chvályhodné. Zarazily mě dvě věci. Za prvé, že se má testovat právnická kompetence uchazečů tím, jestli odevzdají „správné řešení“ modelového případu. Když se díváte na rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu, tak vidíte, že i největší právnické mozky světa se rozcházejí v názorech na to, jak vypadá správné řešení. A za druhé, že zatím se moc nepočítá, že by členem komise byl i předseda příslušného soudu. Přece jen se vybírá člověk do týmu, můžete mít tři kvalitní kandidáty, mezi nimiž rozhodne, kdo má hledanou kompetenci. Připadá mi to jako zbytečné kyvadlo ode zdi ke zdi: nejdřív mají největší odpovědnost předsedové krajských soudů, a teď se jim zase má odebrat úplně?

Empatii nemá jen levice

* LN Zaujalo mě, že podle vás musí mít dobrý právník empatii k chudým.

Pozor, mluvím o empatii vůči lidem, kteří potřebují pomoc. Což stejně tak mohou být bohatí.

* LN Jak to myslíte?

Právník musí mít empatii k lidským starostem a nemyslím tím, že nutně musí být levičák. Empatii k životu druhých má i hodně konzervativně uvažujících lidí. V zahraničních studiích se popisuje určitá tendence soudců: jsou jim nejbližší lidé, kteří se jim podobají sociálním postavením.

* LN Tedy střední třída?

Řekněme. Ti, kdo mají stálý plat, vysokou školu, obdobné sociální postavení. Takže pak mohou soudci postrádat empatii vůči tomu, kdo nemá na zaplacení nájmu a jehož děcka si hrají na ulici ještě o půlnoci. Ačkoli to může být vynikající milující rodič. A stejně tak nemusejí pocítit, že i developer, který staví sto domů a chce je mít kvalitní, to taky nemá lehké. A že pro komunitu není dobře, když zkrachuje. Být Romem a bydlet v brněnském Bronxu je těžká věc. Ale být manželem Caroliny z Monaka taky. A na to má soudce myslet.

***

ŽIVOTOPIS

Kateřina Šimáčková se narodila 23. října 1966 v Brně. Absolvovala Právnickou fakultu MU a začínala jako právnička hygienické stanice. Od roku 1990 přednáší na katedře ústavního práva v Brně, byla asistentkou ústavního soudce Antonína Procházky. V roce 1994 se stala advokátkou. Od roku 2008 je členkou Výboru pro výběr soudců Soudu pro veřejnou službu EU. V roce 2009 byla jmenována soudkyní Nejvyššího správního soudu. Jejím manželem je dramatik a spisovatel Jiří Šimáček.

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi