Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Proč neschválit nový občanský kodex

Advokát David Uhlíř polemizuje s předloženým návrhem týmu profesora Karla Eliáše

Na tomto místě vyšel 24. ledna článek Karla Eliáše, který na pozvání Práva & Justice LN shrnoval důvody pro přijetí nového občanského kodexu. Nyní přinášíme opačný pohled. Když hovořím se svými kolegy, převážná část z nich je toho názoru, že nový občanský zákoník jim byl osobně „akorát tak čert dlužen, ale když si s tím jeho autoři dali tolik práce, bude třeba se s tím smířit...“
Říká se, že návrh nového občanského zákoníku je úctyhodným plodem mnohaletého úsilí a pozoruhodným intelektuálním výkonem, a pokud nebude parlamentem přijat, toto úsilí a výkon budou zmařeny. Mohu souhlasit s tím, že se jedná o plod mimořádného úsilí, ale tato obava ze zmaření tohoto úsilí je dnes nejsilnějším motivem pro jeho přijetí - a takový motiv pro schválení jakéhokoliv právního předpisu, nota bene občanského zákoníku, je scestný.
Strach ze zmaření investice byl v ekonomice opakovaně popsán jako jeden z motivů špatného obchodního rozhodnutí a zdá se, že je špatným motivem i v jiných oblastech lidského konání.
Historický monument Návrh nového občanského zákoníku vychází koncepčně z vládního návrhu československého občanského zákoníku z roku 1937 a vrací se nejen k jeho zásadám a terminologii, ale až k všeobecnému zákoníku občanskému (ABGB) z roku 1811. To by bylo hezké, kdyby od té doby neodrostlo a nezemřelo několik generací právníků i adresátů občanského zákoníku.
Pro současníka (není-li právním teoretikem) dnešní návrh občanského zákoníku není návratem ke starému dobrému a známému, ale skokem do neznámého, cizího a nejistého právního prostředí bez dostatečné kontinuity. Znovupostavení pomníku maršála Radeckého na pražském Malostranském náměstí je lepší projekt k uctění minulosti.
Právo je disciplína konzervativní nikoli proto, že by právníci byli takoví milovníci starých pořádků, ale protože to vyplývá z podstaty věci.
Pravidla předepsaná lidskému chování musí být dostatečně stálá, aby se podle nich lidé naučili chovat a aby se stala součástí jejich běžné životní zkušenosti. Možná mohou být jiná ustanovení o promlčení lepší než ta dnešní, ale je to dostatečný důvod ke změně? Dvacet let trvalo podnikatelům, než se naučili, že v obchodních vztazích platí čtyřletá promlčecí doba. Deset let trvalo soudům, než se ujednotily na názoru, že bezdůvodné obohacení mezi podnikateli se nepromlčuje za dva roky, ale také za čtyři.
Staronová terminologie Autoři argumentují tím, že ABGB v Rakousku dosud platí, nicméně prošel mnoha novelizacemi a zejména je již po dvě století vykládán judikaturou, která zákon uzpůsobuje současnosti. Rakouská kontinuita občanského práva je jistě mimořádně cenná, ale nelze ji brát za argument pro návrat k ABGB v Česku.
Na několika příkladech lze ilustrovat, v čem se návrh neodůvodněně vrací do minulosti. Prvním nápadným projevem staromilství je terminologie návrhu. Kupříkladu nahrazení dosavadního termínu „právní úkon“ termínem „právní jednání“ nemá žádné rozumné zdůvodnění. Termín právní úkon byl do zákona převzat před šedesáti lety ze slovenštiny při unifikaci československého práva. Je to termín, který se zcela přirozeně stal součástí českého jazyka i české právní terminologie, má své jasné definice a vysvětluje ho rozsáhlá judikatura. Znovuzavedení terminologie ABGB má matoucí účinek. V běžné češtině označuje slovo jednání probíhající proces, nikoli ukončený právní akt.
Druhým projevem staromilství je to, že návrh zevrubně upravuje právní vztahy, které dnes již jsou zcela neaktuální. Pro ilustraci si dovolím citovat: „...právo pastvy se vztahuje na každý druh hospodářských zvířat, nikoli však na prasata a drůbež. Zvířata nadměrně znečištěná, nemocná nebo cizí jsou z pastvy vyloučena. (...) Oprávněná osoba nemůže na služebném pozemku pást více dobytka, než kolik ho může přezimovat s pící dodanou panujícím pozemkem. (...) Do počtu (...) se nevčítají sající mláďata.“ (Mé oblíbené navrhované ustanovení § 1070, podle kterého „ je-li služebným pozemkem les, pak se právo pastvy nevztahuje ani na kozy“, vypadlo při korekturách.) Jistěže i dnes hospodaří zemědělci na cizích pozemcích, ale individuálně sjednané nájemní smlouvy tyto vztahy upravují dostatečně.
Obdobně návrh v souladu s historickou úpravou velmi zevrubně popisuje spolkový život devadesáti paragrafy. Naproti tomu dosavadní zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, který si vystačil s čtvrtinou zákonných ustanovení a který nepředstavoval žádný právní problém, se navrhuje zrušit. Nelze nepřipomenout, co řekl proslulý americký advokát Clarence Darrow: „Hlavním právním problémem jsou právníci.“ Účet v bance jako věc movitá Podstatný problém spatřuji v tom, že návrh se vrací k historickým právním koncepcím, které dnes budou pro celou veřejnost i většinu právníků nepochopitelné a budou jim připadat absurdní.
Po generace je již zažité, že předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva a jiné majetkové hodnoty. Naučili jsme se, že věci se dělí na věci movité a nemovité. Z definice bereme movité i nemovité věci jako cosi hmatatelného, co můžeme ovládat vlastními silami. Práva a jiné majetkové hodnoty chápeme naproti tomu relativně, můžeme je využít jen ve vztahu k jiným osobám.
Návrh nového občanského zákoníku se vrací k právní koncepci ABGB, která chápala (na rozdíl od práva uherského, respektive do roku 1950 slovenského) i subjektivní práva, kupříkladu pohledávky, jako věci - byť nehmotné (unkörperliche Sachen). Návrh nás tak kupříkladu v § 472 staví před pochopení myšlenky, že pohledávka je věc movitá. Obávám se, že řada z nás zůstane před touto myšlenkou stát dlouho.
Připouštím, že je to koncepce tradiční a jistě zdůvodnitelná, stačí novým způsobem definovat movitou věc. Nespatřuji však pro takovou změnu žádný dost dobrý důvod. Soudím, že současné omezení termínu „věc“ jen na věci hmotné povahy je přirozené a dobře pochopitelné. Krom toho i za doby účinnosti všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 bylo třeba výkladem dospět k tomu, že některá ustanovení týkající se „věci“ se vztahují jen na věci hmotné povahy.
Stírání jasné a srozumitelné hranice mezi vlastnickým právem k věci a pohledávkou není šťastné. Mít dvacet tisíc v kapse a mít dvacet tisíc v záložně mohou být docela různé případy, jak se mnozí vkladatelé v minulosti přesvědčili.
Stavby na cizím pozemku Rozpaky vzbuzuje i znovuzavedení principu superficies solo cedit (doslova „povrch ustupuje půdě“, tj. stavba je součástí pozemku -pozn. red.): trvalé nadzemní stavby tak přestanou být považovány za samostatnou věc a stanou se součástí pozemku.
Přechodná ustanovení zachovávají dualitu vlastnictví stavby a pozemku tam, kde dosud existuje, ale zřizují zákonné předkupní právo ve prospěch vlastníka pozemku ke stavbě a naopak. Současně - vzhledem k ekonomické realitě a praktické potřebě - zavádí právo stavby, které umožňuje zřídit stavbu na cizím pozemku na dobu až 99 let, tedy na dobu mnoha generací, z praktického pohledu na dobu neomezenou. Právo stavby je podle zákonné definice věcí nemovitou, samotná stavba provedená v souladu s právem stavby je pouze součástí tohoto práva.
Celá tato koncepce je přitom sofistikovaný způsob, jak princip superficies solo cedit obejít a dualitu vlastnictví stavby a pozemku zachovat pod jiným názvem. Nově tedy přináší především omezení vlastníků pozemků zastavěných cizí stavbou, kteří budou vázáni předkupním právem vlastníka stavby - a vice versa. Specifický význam bude mít navrhovaná úprava pro desetitisíce vlastníků bytů a nebytových jednotek stojících na pozemcích státu, obce nebo restituentů. Ti si budou říkat s Ciceronem „Čím více zákonů, tím méně spravedlnosti“ - ale slovy méně vybranými. Praktický a neakademický přístup by vyžadoval pragmatické řešení, respektující historicky vzniklý stav a upravující rozumně již existující vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby.
Opustit totalitu? V roce 2011? Podle důvodové zprávy má nový občanský zákoník představovat opuštění občanského zákoníku poznamenaného totalitní ideologií. Žijeme už však víc než dvacet let v demokratické společnosti a soudy demokratického státu podle tohoto zákona nejen soudí, ale hlavně ho svou judikaturou dotvářejí. Zásadní omezení vlastnických práv občana, které bylo jádrem totalitní ideologie, platný občanský zákoník neobsahuje.
Jistě lze rozšířit okruh zákonných dědiců, a omezit tak množství majetku připadajícího jako odúmrť státu, rozšířit smluvní svobodu a snížit počet kogentních ustanovení, ale k tomu nového občanského zákoníku není třeba. Skutečným rozloučením se s dobou reálného socialismu by byla zásadní změna pracovního práva, zrovnoprávnění zaměstnavatele a zaměstnance a obnovení práva zaměstnavatele ukončit pracovní poměr se zaměstnancem bez uvedení důvodu. K takové změně ale není dostatek odvahy ani politické vůle. Pracovněprávní vztahy nejsou návrhem nového občanského zákoníku dotčeny.
Dosavadní občanský zákoník č. 40/1964 Sb. je nepochybně značně neelegantní: zející díra mezi paragrafem 180 a paragrafem 415 (vzniklá v roce 1991) vypadá obludně; vycpávání textu paragrafy, na které nestačí čísla, a jsou proto značeny písmeny, je nepřehledné atd. Přesto je to právní předpis, vůči jehož věcnému obsahu je dnes po provedených novelizacích minimum námitek. Při všech veřejných stížnostech na právní systém a jeho fungování jsem nezaznamenal, že by někdo přičítal nespravedlnost, která se mu stala, za vinu zrovna občanskému zákoníku.
Právní předpis, který věcně funguje, se má uvážlivě upravovat, nikoliv revolučně nahrazovat předpisem novým. Trvá léta, než judikatura některé otázky vysvětlí, a trvá generace, než se podstatné instituty práva stanou obecně známými a zažitými. Na znovuzavedení směnek do obchodních vztahů po roce 1989 je vidět, jak dlouho trvá, než se takový právní institut vypracuje do použitelné podoby. Bohu díky, že zákon směnečný a šekový z totalitního roku 1950 nebyl po roce 1989 nijak vylepšován.
Budoucnost: evropský zákoník Domnívám se tedy za prvé, že se současným občanským a obchodním zákoníkem bychom to klidně ještě vydrželi, a to jak právníci, tak veřejnost. Za druhé se domnívám, že pokud již má být dosavadní zákon nahrazen zákonem novým, musí to být právní předpis moderní, srozumitelný a user friendly. Musí překonávat nedostatky současné úpravy a hledět dopředu.
Jsem upřímně přesvědčen, že směřujeme k přijetí Evropského občanského zákoníku, byť bude upravovat jen závazkové vztahy. Většinový názor v Česku sice je takový, že přijetí Evropského občanského zákoníku je neodůvodněným zásahem do suverenity státu, ale od roku 1991 jsou podnikatelé vázáni Vídeňskou úmluvou o mezinárodní koupi zboží a nezdá se, že by to suverenitu České republiky poškozovalo. Dříve nebo později budou obdobně upravena i práva spotřebitelů. S těmito evropskými tendencemi a globálně se měnícím charakterem ekonomických vztahů musí zákonodárce počítat.

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi