Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Seděl v kriminálu, pak ho Husák jmenoval do vlády. Pozdější premiér se živil i jako řidič

29. 11. 2019, info.cz, Právo, Jan Januš

9. DÍL SERIÁLU ADVOKÁTI PROTI TOTALITĚ \ Ján Čarnogurský obhajoval v 80. letech disidentku Drahomíru Šinoglovou tak neústupně, až si tím vysloužil vyhazov z advokacie. Pro komunisty byl už delší dobu známým nepřítelem, opakovaně hájil lidi propuštěné z politických důvodů z práce, stejně jako ty, kteří se režimu zprotivili svou otevřenou vírou. Živil se pak třeba jako řidič, stále více ale vystupoval proti režimu a nakonec sám skončil ve vězení. Díky Sametové revoluci se však Čarnogurský, který byl ještě v listopadu 1989 v kriminálu, stal místopředsedou nově jmenované vlády. Tím ale jeho politická kariéra jen začala, později byl třeba i slovenským premiérem.

Ján Čarnogurský je jediným slovenským advokátem zařazeným do projektu České advokátní komory Advokáti proti totalitě, jehož je INFO.CZ mediálním partnerem. Jeho životní příběh ilustruje nejen paradoxy doby, ale rovněž to, že na Slovensku všechno fungovalo trochu jinak než v České republice, a to i v době, kdy tyto dvě země ještě tvořily jeden stát, který řídila komunistická strana.

Jak totiž Čarnogurský připomněl na nedávné konferenci Advokáti proti totalitě, „v České republice byly politické procesy spjaté hlavně s činností Charty 77, na Slovensku bylo nejvíce trestních stíhání za porušování dozoru nad církvemi podle paragrafu 178 trestního zákona“. Samozřejmě tím mluvil o konci 70. let a o letech osmdesátých, kdy byl podobně jako například Jiří Machourek, jemuž jsme se věnovali minulý týden, v obhajobě disidentů nejvíce aktivní.

Vše ale začalo ještě o něco dříve, po sovětské okupaci. Čarnogurský mluvil o tehdejší novele zákoníku práce, která umožnila na základě takzvaných prověrek propouštět lidi z práce kvůli „narušování socialistického společenského pořádku“. Lidé, kteří se režimu nelíbili, nebyli postiženi prostředky trestního práva, ale existenčně, a to ze zcela absurdních důvodů. „Zastupoval jsem v několika sporech o neplatnost výpovědi z pracovního poměru na základě neúspěšné prověrky a spory poskytují dokonalou ilustraci doby, ve které probíhaly,“ vzpomínal Čarnogurský na konferenci, z níž je dostupný rovněž videozáznam.

Advokát popisoval třeba případ matematika, kterému do posudku chtěli uvést, že se drží marxistického světonázoru: „Byl tajným katolickým knězem a žádal, aby mu do zápisu napsali, že se přidržuje vědeckého světového názoru. Jinak záznam odmítl podepsat. Na základě jeho žádosti ho komise neprověřila a spor o neplatnost výpovědi prohrál.“ Mluvil rovněž o redaktorce, která se protivila socialistickému pořádku tím, že „úroveň její inteligence je nadprůměrná“.

V 70. a v 80. letech byly ale podle Čarnogurského postupně cítit změny, k nimž ve světě docházelo a komunisti si podle něj začali postupně připadat jako „kůl v plotě“. „Přesto trestní procesy pokračovaly. Byly kombinací intelektuální neschopnosti režimu pochopit, že se mu ztrácí pod nohami mocenská základna a politické neschopnosti uskutečnit alespoň mírnou perestrojku. V Činnost Charty 77 byl režim stále méně schopný brzdit. Jako by si to chtěl vynahradit v absurdních případech,“ popisoval Čarnogurský.

Jedním z nich byl právě případ Drahomíry Šinoglové, trestně stíhané podle paragrafu 100 trestního zákoníku za takzvané pobuřování. Opisovala totiž některé zakázané spisovatele, „kteří jsou dnes uvedeni ve slovníku českých spisovatelů“.

„Moje hádky se soudci v případě Drahomíry Šinoglové na Okresním soudu Znojmo a na Krajském soudu Brno nevedly k mírnějšímu trestu, dostala nepodmíněný trest, ale vymohl jsem přítomnost dvou příbuzných v soudní síni, když tam původně měla být jen takzvaná organizovaná veřejnost,“ konstatoval Čarnogurský s tím, že právě statečnost disidentky, stejně jako některé další případy z té doby ukázaly lidem, že bojovat s komunismem je možné.

Řidičem i místopředsedou vlády

Díky mezinárodním paktům o lidských právech, k nimž přistoupilo rovněž Československo, stejně jako tehdejší práci Charty 77 či Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, měli už v této době podle Čarnogurského advokáti i větší možnosti obhajoby. Svou roli v tom podle něj rovněž sehrála zahraniční média, která například zveřejňovala konkrétní jména figurující v politických procesech: „Hlas Ameriky nesměl být rušený, protože byl oficiální stanicí členského státu helsinské konference. Na jaře 1989 si stěžoval člen ÚV KSČ, že Západu se podařilo prosadit jeho koncepci lidských práv. Bylo to i v Rudém právu.“

Komunisté se ale ani na konci 80. let stále ještě nevzdávali: „Na Slovensku měl být odstrašujícím případem proces s takzvanou bratislavskou pětkou. Obžalovaným kladli za vinu, že vyzvali ke kladení květů na místech, kde v roce 1968 okupační vojska zastřelila naše občany. Miroslavu Kusému ještě příspěvky do Svobodné Evropy a mě vydávání samizdatu, Bratislavské listy. Proces už nemohli dotáhnout do konce, prezident Husák jej musel ukončit amnestií týden po vypuknutí Něžné revoluce.

V té době patřil Čarnogurský k nejvýznamnějším slovenským disidentům. „Na základě obhajoby v případě Drahomíry Šinoglové mě v dubnu 1981 vyhodili z advokacie v Bratislavě, ze dne na den, okamžitě. Nejdříve jsem si pokoušel najít místo podnikového právníka, ale velmi rychle jsem pochopil, že byl zákaz zaměstnat mě vůbec jako právníka. Dva týdny po propuštění jsem se tak nechal zaměstnat jako řidič v jednom stavebním podniku. Takto jsem pracoval asi devět měsíců. Musím říct, že když jsem se v Bratislavě potkal s právníky nebo poté jsem chodíval na návštěvy do justičního paláce, kde jsme sídlili, tak kolegové právníci se ke mě chovali velmi kolegiálně, velmi přátelsky. Vůbec jsem svoje vyhození nepociťoval jako psychické trauma.“

A Čarnogurský zveřejnil na konferenci ze svého tehdejšího příběhu ještě daleko více: „Po devíti měsících jsem slyšel, Bratislava je malé město, že podle pokynu ÚV KSČ mohu být zaměstnaný jako podnikový právník.“ Začal tak podle svých slov pracovat pro Domácí potřeby, moc se ale nestaral o to, zda kvůli svým postojům nebude znovu vyhozený, a tak se stále více zapojoval do činnosti disentu: „Od 1. ledna 1987 jsem úplně ztratil zaměstnání, potom jsem už neměl žádné. Moje žena je stavení inženýrka, ona živila rodinu.“

Nakonec skončil jako člen takzvané bratislavské pětky v kriminálu: „Týden po 17. listopadu jsem dostal amnestii a udělal jsem velký politický vzestup. Druhý den po propuštění z vězení jsem řečnil na hlavním náměstí v Bratislavě, třetí den jsem byl členem delegace disidentů, která jednala s Adamcem o převzetí moci a dva týdny po propuštění z vězení jsem skládal slib jako místopředseda vlády,“ glosoval pak začátek své politické kariéry Čarnogurský.

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi