Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Sokol: Burešová ani Motejl by o své odvaze nechtěli nic slyšet, obhajobu disidentů brali jako povinnost

16. 11. 2019, info.cz, Právo, Tomáš Sokol

Bývalé ministry spravedlnosti a rovněž advokáty bojující proti totalitě Dagmar Burešovou a Otakara Motejla mnohé spojovalo. INFO.CZ požádalo o vzpomínku na ně místopředsedu České advokátní komory a polistopadového ministra vnitra Tomáše Sokola, který oba dobře znal. Zde je jeho text:

Takže nejdříve souhrnně. Osobně na oba vzpomínám především jako na milé, přátelské kolegy. Pokud jde o Otu Motejla, tak toho navíc jako advokáta, s nímž jsem pracoval v jedné advokátní kanceláři a vídal ho takříkajíc denně, občasně s ním i hájil. Všechny možné obviněné, nejen státu ideově páchnoucí zločince.

Oba byli osobnostmi už v době, kdy jsem do advokacie přišel, tedy v roce 1978 a o obou se vědělo, že totalitní režim je nemá zrovna v lásce. A vědělo se také proč. V advokacii i díky tomu požívali oba značné vážnosti, neboť většina advokátů zase neměla zrovna v lásce totalitní režim.

Obecně nemusí být opakem odvahy zbabělost a opakem zbabělosti odvaha. Nepřijmout zastupování klienta kvůli obavám z režimu by asi byla zbabělost. Ale jak jsem je oba znal, asi by moc neslyšeli na zmínku o odvaze v souvislosti s tím, že oni právní pomoc takovým klientům poskytovali. Nejspíš by namítli, že to, co dělali, bylo prostě smyslem jejich práce, možná by řekli posláním. Anebo prostě jejich povinnost, když už se na tohle řemeslo dali. Že to prostě nejde jinak, má-li si advokát zachovat tvář.

Určitě si oba museli uvědomovat, že režim to takhle nevnímá, že ho iritují a hlavně že mu může dojít trpělivost. Kdykoliv, nevypočitatelně a nepředvídatelně. Prostě někde ve tmě číhala dost nebezpečná šelma a bylo jen na ní, kdy skočí. Tedy, že zrovna tenhle konkrétní „nepřítel státu“, kterého zastupují, může být poslední a pak se něco stane. Těžko říct, jestli si to říkali když přebírali zastoupení, nebo v průběhu řízení, jedno jestli civilního nebo trestního, anebo když si stoupli k závěrečné řeči. Z praktické zkušenosti ale oba dobře věděli, čeho jsou režimní pacholci schopni i jen z vlastní iniciativy. A čeho když se jim ještě naznačí, že to od nich vrchnost přímo očekává. Asi si museli prožít chvíle, kdy jim z tohoto nebylo dobře, ale nikdy jsem neslyšel, že by to sebeméně dali najevo.

Asi tak deset let od roku 1970 bylo opravdu temných a pořádnému maléru stačilo jen málo. O moc méně, než třeba vést soudní spor o to, jestli se Jan Palach upálil omylem, protože mu kdosi slíbil studený oheň, anebo jestli bolševický fanatik, který to tvrdil, je prostě jen idiot a Palacha nesmyslně urazil. To už bylo vyslovené dráždění hada bosou nohou. Stejně jako vést soudní spor o to, že výpověď z pracovního poměru kvůli podpisu Charty 77 nemá náležitosti, a tudíž je neplatná. A ještě ho vyhrát.

Podobně jako obhajovat někoho, koho režim odsoudil už dopředu a teď šlo jen o to to nějak kulantně a v tichosti zúřadovat. A ne místo toho slyšet, byť i jen v uzavřené jednací síni, že dotyčný se ničeho nedopustil a důkazní materiál je šrot. Nevím jak u Dagmar Burešové, ale u Oty Motejla se v oné době hovořilo, že už ho nahoře mají opravdu dost a že by si měl dát nějakou dobu pauzu a hájit jen slušné kriminálníky a ne protispolečenské živly. Oblíbenou byla výčitka, či spíše obvinění ve stylu: „Vy nehájíte obviněného, ale obhajujete jeho čin.“ Občas to byla i pravda a bylo to taky vidět. Pravda je, že Ota Motejl neubral zcela určitě, a o doktorce Burešové jsem také nic takového neslyšel.
Pak se to trochu usadilo, ubylo dramatických politických procesů, což neznamená, že nebyly žádné, pak dokonce přišla perestrojka. A nejednou namísto dřívějších jednacích síní, obsazených estébáky, kteří se tvářili jako smečka hladových vlků a tvořili obvyklé a výhradní publikum procesů, které režim považoval za politické, seděl při procesu s Jazzovou sekcí v auditoriu dopisovatel Hlasu Ameriky. A o pár dní později uspořádal Ota s Ing. Uhlem, takto excelentním nepřítelem státu, v naší advokátní kanceláři tiskovou konferenci pro zahraniční novináře. Na moji poznámku, že tohle nemůžeme ve zdraví přežít, se tehdy jen usmál a mávl rukou.

A skutečně jsme přežili. Ne, že by se to hned potom sesypalo, a ne že by advokáti zastupující ty, kteří se nějak bouřili proti režimu, se stali miláčky komunistů, ale už to tak „nesmrdělo krchovem“ jako o deset let dřív.

Takto nahlíženo, Dagmar Burešová i Ota Motejl byli stateční. Ale jak jsem psal, asi by tohle označení odmítli. A jen jedna zcela nezbytná poznámka. Ti dva nebyli jediní! Stejně odvážný musel být kolega, který někde u okresního nebo krajského soudu hájil místního disidenta anebo prostě jen chuligána s protikomunistickým repertoárem svých excesů. Připomínám to s vyslovenou hrdostí. V tlaku komunistů po roce 1970 advokáti ve zdrcující většině neselhali.
 

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi