Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Advokátka, které nechyběla odvaha

4. 11. 2019, Lidové noviny, str. 20, Poslední strana, JAN ADAMEC

K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Dagmar Burešové (1929–2018), odbornici na pracovní právo, advokátce matky Jana Palacha a polistopadové ministryni spravedlnosti.

Já nevím, jak řídit ministerstvo, je to pro mě úplně cizí resort, stěžovala si na poradě rozšířeného krizového štábu Občanského fóra 5. prosince 1989 večer tehdy šedesátiletá specialistka na pracovní právo Dagmar Burešová poté, co byla jmenována ministryní spravedlnosti ve vládě České socialistické republiky. V revoluční době, kdy se vše odehrávalo v bleskovém tempu, jí to ale nebylo nic platné. Podle historika Jiřího Suka vůdci revoluce kvapně oslovovali vhodné adepty, kteří byli nezřídka buzeni uprostřed noci a dostávali nabídky, na jejichž případné odmítnutí měli pouhé hodiny. Václav Havel, s nímž se narychlo setkávali ve Špalíčku, je pak „lákal“ tím, že výkon funkce bude spíše symbolický. Cílem je uklidnit veřejnost a získat navenek převahu nad komunisty. „Vydržte aspoň týden,“ nabádal je.

Dagmar Burešová v rozhovoru s Blankou Kubíkovou, zveřejněném na serveru Seznam Zprávy, vzpomínala, že ji přesvědčoval Pavel Rychetský s tím, že na ministerstvo spravedlnosti nikoho nemají. Připomněla také, že Havel měl přece jen jednu podmínku – ministrem nesměl být nikdo ze soudců, k těm měl podle ní neopodstatněně paušalizující výhrady. Na veřejnosti pak Burešová slíbila, že jí vedené ministerstvo nebude zasahovat do rozhodování soudů.

Ministryní byla jen do června 1990, ale zanechala po sobě výraznou stopu. Petr Pithart oceňoval její vliv na prosazení zákona o rehabilitacích, reorganizaci soudnictví či výměnu devíti předsedů krajských soudů. Podle Rychetského položila pevné základy demokracii a právnímu státu. Přestože šlo o pro ni nové prostředí, práce v době plné euforie a nadšení ji bavila: „Na té spravedlnosti jsem byla strašně spokojená,“ řekla.

Středostavovská, buržoazní, slušná

Dagmar Burešová se narodila 19. října 1929 v Praze. Jejím životem se vine několik konstant, jež ji formovaly profesně, lidsky i společensky – vliv rodiny, kulturní kapitál sociální skupiny, do níž se narodila a v níž žila, a povaha povolání, které vykonávala coby ambiciózní žena v mužském prostředí. Jejím otcem byl odborník na pojistné právo a advokát Josef Kubišta (1892–1957), znalec několika jazyků a skvělý hráč bridže. Právem se „nakazili“ i jedna ze dvou Dagmařiných dcer, právnička a advokátka Zuzana Špitálská, a také její vnuk Jakub Špitálský.

V roce 1948 Dagmar Burešová odmaturovala a o čtyři roky později absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Jak podotkla Hana Benešová v nekrologu pro týdeník Reflex, přijetí na práva trochu komplikoval fakt, že Burešová byla přesvědčená skautka (v roce 1990 bude zvolena starostkou Junáka a zdevastované instituci začne pomáhat s restitucí majetku). Burešová se zaměřila na pracovní právo a na problematiku náhrady škod za pracovní úrazy. Nejprve působila jako koncipientka a od roku 1957 jako samostatná advokátka. V roce 1963 se stala členkou Městského sdružení advokátů v Praze. Svůj kariérní vzestup potvrdila v roce 1968 tím, že se stala členkou Ústředí československé advokacie a v jeho studijním kolegiu stanula v čele pracovněprávní sekce.

V roce 1950 se vdala za pediatra Radima Bureše. Svatba byla také důsledkem racionálního rozhodnutí obsadit „nadměrné metry“ ve vile Burešových na Ořechovce; Dagmar zde pak s rodinou žila až do své smrti. Radim Bureš rodinu své nastávající charakterizoval jako „klidnou, slušnou, středostavovskou, buržoazní“ a chtělo by se dodat i „masarykovskou“, v níž byl samozřejmostí ani ne tak militantní antikomunismus jako spíše odhodlaný ne-komunismus. Úspěšní muži nezřídka děkují svým manželkám za stabilní zázemí, jež jim dává „klid na práci“. V případě Radima a Dagmar Burešových se sice jednalo o dvoukariérní, ale šťastně vyvážené manželství – a právě rodinné zázemí Burešové výrazně pomáhalo v její práci. Vybudovala si úspěšnou kariéru moderní lidé roku ženy v meritokratorní profesi, v níž se – vedle lékařek či učitelek – ženy od 19. století probojovávaly k profesnímu naplnění a existenční samostatnosti. Nevědomky tak navázala na odkaz Milady Horákové, jejíž poslední dopisy před popravou pak jako ministryně spravedlnosti mohla v rámci rehabilitačního řízení předat její dceři.

Palach

Pochopit život i motivace lidí za minulého režimu znamená pochopit i pravidla jejich profesního „ekosystému“. Nedemokratické režimy vyžadují politickou loajalitu, ale potřebují i expertní, na politice nezávislou či přímo kontradiktorní znalost inženýrů, lékařů či advokátů. Ty dnes vnímáme spíše jako výjimečně vydělávající, ale morálně „ohebné“ profesionály. Ovšem advokacie v časech Burešové byla spíše společenskou popelkou, jíž nepříslušela žádná rozhodovací pravomoc. Jak přiznala sama Burešová, „pracovalo se jen za plat, velké peníze se vydělávat nedaly“. Advokáti byli přesto pro dělníky i disidenty nepostradatelnými pomocníky při boji se státní byrokracií. Od Francouzské revoluce, kdy sepisovali stížnosti panovníkovi, byli advokáti autokratickým režimům – a zvláště těm, jež čerpaly část své legitimity z evropské moderny a osvícenství a záleželo jim na zdání právního státu – nebezpečnými protivníky. Dokázali poukazovat na slabiny systému a využívat jeho vlastní zákony proti němu. Ovšem za jedné podmínky: museli si vzít za své motto Dagmar Burešové, že zbabělost by měla být trestná.

Paradoxem pro ctižádostivého advokáta může být skutečnost, že přes stovky vyhraných sporů jej někdy proslaví kauza z jiné právní oblasti, v níž navíc nestojí na straně vítězů. Jak uvádí Jiří Lederer v knize Jan Palach (2009), 22. ledna 1969 se na schůzi 14. uliční organizace KSČ v Libni objevil anonymní dokument, jenž tvrdil, že Jan Palach se chtěl polít kapalinou vyvolávající pouze tzv. studený oheň, „někdo“ mu však podstrčil skutečný benzin. Tuto difamační dezinformaci později poslal do světa v rozhovoru pro agenturu AFP poslanec a člen ÚV KSČ Vilém Nový. Jak dodává historik Petr Blažek, když Nový tuto lež 20. února 1969 zopakoval na schůzi v českolipském hotelu Merkur a zároveň k ní dodal i jména údajných Palachových našeptavačů – v konstrukci dezinformace v podstatě spoluviníků vraždy –, spisovatelů Vladimíra Škutiny a Pavla Kohouta, atleta Emila Zátopka, studentského vůdce Lubomíra Holečka a šachisty Luďka Pachmana, následovala ze strany osočených žaloba na ochranu osobnosti. K ní se připojila i Palachova matka Libuše Palachová a jako svoji advokátku si zvolila právě Burešovou.

Proces skončil vzhledem ke své politické brizanci očekávatelným ortelem, jejž vyřkla 30. července 1970 předsedkyně soudu Jarmila Ortová. Žalobu zamítla s tím, že Nový měl na své stanovisko právo. Burešová si podle vlastních slov byla vědoma, jak soud dopadne: „Odvolačku dělal doktor Kašpar, který si za vedení takovýchto sporů vysloužil ostruhy a stal se ministrem spravedlnosti.“ (Mimochodem, byla to právě Burešová, kdo pak Antonína Kašpara, českého ministra spravedlnosti v letech 1981–1989, v prosinci 1989 ve funkci vystřídal.)

Z profesního hlediska tento „neúspěch“ nemusel Burešovou mrzet. Jak podotýká Stanislav Balík v kolektivní monografii Komunistické právo v Československu (2009), advokáti v normalizačních procesech sice neměli předem nadiktovaný scénář, ale jejich možnost ovlivnit výsledek byla minimální. Odsouzení komunistického funkcionáře ostatně pro Libuši Palachovou nebylo v daný moment to nejdůležitější. Jak vzpomínala Burešová v dokumentu Kristiny Vlachové Poselství Jana Palacha (2008), „když ke mně paní Palachová poprvé přišla, tak to byla zoufalá matka, ale za těch necelých půl roku ji estébáci dohnali do situace, kdy měla pocit štvance“. A právě o to šlo – ujistit matku, že čin jejího syna měl smysl.

Komu Jan Palach vstoupil do života, nevratně mu jej změnil. Burešové získal nechtěnou pozornost StB, která ji pod krycím jménem Dáma sledovala, pravidelně zvala na výslechy a odposlouchávala její kancelář. Součástí normalizačních čistek byly i nezákonné vyhazovy z práce. Zkušená specialistka na pracovní právo tak byla pro mnohé budoucí disidenty darem z nebes. Jak Burešová vzpomínala v dokumentu Jaroslava Večeři To byl Karel Kyncl (2001), například výpověď tohoto redaktora z Československé televize byla formulována „strašně nešikovně“, neboť podnikoví právníci vůbec netušili, že vedle tzv. pendrekového zákona platí ještě zákoník práce. Úspěšné soudní bitvy si pak zopakovala i v případě Milana Kundery, Ivana Medka či Ladislava Sitenského.

Čas expertů, čas politiků

Jako ministryně si Burešová vysloužila nejen potlesk odborníků, ale i popularitu – a ta ji ve volbách v červnu 1990 vynesla na kandidátce OF do čela České národní rady. Pro ni to byla spíše splněná povinnost, osobně by se byla bývala radši dál věnovala spravedlnosti. Následné volby v roce 1992, před nimiž se OF rozštěpilo na ODS a Občanské hnutí, již pro Burešovou, která kandidovala za OH, tak úspěšné nebyly. Neúspěch OH signalizoval nástup profesionálních politiků, voličských kampaní, vytyčování populárních tezí a budování stranických struktur. Čas expertů, „filozofů na trůně“, se chýlil ke konci. Ostatně sama Burešová to později v rozhovoru s Blankou Kubíkovou přesně glosovala: „My v tom hnutí byli samí idealisti, představovali jsme si, že za nás mluví práce, že nemusíme dělat žádnou kampaň. A volby jsme projeli.“

Vrátila se k advokacii, jež se mezitím i její zásluhou odstřihla od státu. Zákon č. 128/1990 Sb. ji nově kategorizoval jako poskytování právní pomoci provozované jako nezávislé povolání zpravidla za úplatu a zákon č. 209/1990 Sb. definoval kategorii komerčních právníků. Burešová se ještě jednou pokusila o politický comeback, ale ve volbách do Senátu v roce 1996 odešla opět poražena. V letech 1998–2003 byla předsedkyní správní rady Česko-německého fondu budoucnosti a od roku 1990 členkou výboru Masarykova demokratického hnutí. V roce 2002 jí byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

 

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi