Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Umělecké dílo jako smlouva?

11.2.2019, Lidové noviny, str. 14, Jan Tuláček

PRÁVNICKÝ GLOSÁŘ

Když k náhodnému kolemjdoucímu na ulici přistoupí neznámý člověk a řekne mu: „Pane, vy jste kretén!“, bude to tento člověk buď ignorovat, anebo mu vrazí facku a ostatní kolemjdoucí zavolají policii. Když ale se ten neznámý člověk představí jako umělec, absolvent Akademie výtvarných umění (AVU), a prohlásí, že právě vytvořil akt konceptuálního umění, bude to pro adresáta toho označení dost špatné.
    Policie si opatří znalce z AVU, který potvrdí, že šlo o absolventa umělecké školy, který se zabývá konceptuálním uměním, a jeho počin byl výronem tohoto umění. Znalec potvrdí, že umělec nemínil nikoho urazit, ale využil kolemjdoucího jen jako objekt svého díla. Jeho čin nemůže být tedy stíhán jako přestupek. S tím se policie ztotožní a bude stíhat už jenom kolemjdoucího, protože ten reagoval neadekvátně, umělce napadl při výkonu jeho uměleckého díla a tím se dopustil přestupku a zaplatí za to pokutu.
    Ale ani když autor tohoto textu půjde do divadla, nemůže si být jako divák jist svým osudem. Například když se vypraví na kus Vaše násilí, naše násilí. Tato hra, uvedená v Brně jen jedenkrát pro 200 diváků, vzbudila velký rozruch i mimo uměleckou obec. Někomu se nelíbila, někomu ano, a jistí aktivisté (nikoli umělci) se pokusili představení narušit, což se jim po zásahu antikonfliktního policejního týmu povedlo jen částečně. V médiích se recenzenti rozhořčovali nad tímto pokusem omezit uměleckou svobodu. Kdo má ale právo nám určovat, co je umění? ptala se jedna z recenzentek. To je právě jádro věci. Kdo toto právo má? V naší ústavě ani v žádném zákoně na to odpověď není. Za umělecké dílo může prohlásit kdokoli cokoli. Umělecké dílo je ale jen jedním druhem autorského díla. To se podle zákonné definice vyznačuje následujícími charakteristikami: musí být jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a vyjádřené v jakékoli objektivně vnímatelné podobě.
    Podstatné je vysvětlit použité pojmy. Předně, kdo je to autor? K tomu zákon říká jen to, že je to fyzická osoba, která dílo vytvořila. Co máme přesně rozumět pod slovy tvůrčí činnost? K tomu zákon neříká nic. A jak chápat, že je něco jedinečným výsledkem této tvůrčí činnosti? I toto zákon ponechává stranou, nicméně lze to pochopit s použitím elementární logiky – jedinečné je prostě takové, které jinde a jinak neexistuje, je to tedy něco originálního.

Stát určí, co je umění

Citovaná recenzentka dává právo „nám“ určit co je a co není umění státu, který na to má umělecké odborníky. Není to zrovna liberální, ale stát by měl mít právo určit, za co zaplatí. A to je zřejmě záležitost společenské smlouvy. Stát dává určitým lidem status umělce na základě institucionálním. Tedy pedagogové, studenti a absolventi uměleckých škol jsou apriori umělci a vše, co oni sami označí za umění, jím je. Stát určí, co je umění. A na základě abstraktní společenské smlouvy se uzavírají konkrétní licenční a jiné smlouvy, na jejichž základě státem uznaní umělci dostávají svoji autorskou odměnu.
    I v tom nejtotalitnějším státu však může každý, kdo chce, vytvořit „něco“ a prezentovat to jako umění a sebe tím pádem jako umělce, když k tomu nepožaduje státní příspěvek. A v takovém případě kdo má právo určit, jestli určitý projev je, anebo není umění?
    Třeba divadlo bylo původně lidová show, herci museli diváky pobavit komedií či tragédií, aby si vydělali. A bylo po staletí běžné, že diváci vybučeli a vypískali představení, které se jim nelíbilo, jak si může každý přečíst třeba v biografii Giuseppa Verdiho nebo v Pamětech Hectora Berlioze. Popisuje to Luigi Pirandello v povídce Stará hudba – moderní wagneriáni bučeli a pískali posměšně na Verdiho operách, které nazývali hudbou pro bersagliery. V těchto konfrontacích s diváky se prosazovalo to, co je skutečným uměním. A žádný recenzent se nepohoršoval, že jim diváci mluví do řemesla.
    Svoboda, a také umělecká svoboda, je k životu nutná. A je stejně bezbřehá, jako svoboda podnikání. Vždyť umění je jen jistým druhem podnikání. Když dokážu prodat déšť, jsem podnikatel. Když ho dokážu prodat jako umělecké dílo, jsem umělec. To je to umění uzavřít smlouvu. Nakonec jde jen o peníze.

Umění je jistým druhem podnikání. Kdo ho dokáže prodat jako umělecké dílo, je umělec. To je to umění uzavřít smlouvu.

 

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi