Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Urážka advokátů

18.1.2017, Lidové noviny, str. 11, Tomáš Sokol

ÚHEL POHLEDU
Ministr spravedlnosti dal najevo, že advokáti jsou pro soudce nežádoucí společnost. Jde mu o politické body?

Nic světoborného, jen malichernost, která pak přerostla v urážlivou trapnost, ale možná bude mít trvalejší důsledky. Předseda Vrchního soudu v Praze prý poobědval s advokátem. První, co asi dost lidí napadne, je – no a co? Leč v novinách se to objevilo, byť jen v jedněch, ale i to stačilo, aby se z banality stalo téma a posléze snad i problém. Novináři běželi s úlovkem za dvěma bývalými ministryněmi spravedlnosti a za jedním ministrem a ti sborem řekli, že soukromá schůzka byla nevhodná. Nic proti, je to jejich názor, jen mělo být také řečeno nebo publikováno proč. Ani z pohledu zákonných povinností soudce, ani z pohledu etického kodexu Soudcovské unie se totiž schůzka sama nedá interpretovat jako něco proti něčemu. Až potud zmíněná banalita, které ale dal poněkud jiný rozměr ministr spravedlnosti.

Pozval si předsedu soudu na pohovor, což podle médií komentoval tak, že nechce podezírat pana předsedu z ovlivňování případů u vrchního soudu, ale v tak vysoké funkci může takové počínání vést ke spekulacím veřejnosti a jde o to, aby tyto spekulace nemohly vzniknout. Podle stejného zdroje prý dodal, že se dlouhodobě snaží prosazovat důraz na etiku práce vysokých soudních funkcionářů, ale teď se zdá, že se to „minulo“. Pročež se zatím nerozhodl, zda ve věci podá kárnou žalobu.

Nadbíhání lůze

S touto informační bází se lze pustit do formulování závěrů. Podle ministra spravedlnosti schůzka mezi soudcem a advokátem je neetická a má minimálně potenciál deliktu na kárnou žalobu. Jistě nevadí, že soudce šel do restaurace, ale že tam seděl a diskutoval s advokátem. Tedy toxický je advokát. S tím by tedy soudce neměl sedat u jednoho stolu, nechce-li riskovat, že to skončí kárnou žalobou. To je zjevná urážka advokátů, všech. Ministr spravedlnosti dává jasně najevo, že advokáti jsou pro soudce nežádoucí společnost. Proč, to konkrétně neřekl, ale odkázal na jakousi blíže nespecifikovanou veřejnost, která by mohla mít pochyby, zda nedochází k ovlivňování.

Veřejnost, která na základě informace o tom, že se dva lidé sešli na veřejném místě a hovořili spolu, promptně pojímá podezření z něčeho nekalého, tedy přesně ta veřejnost, která je přesvědčena, že všichni „ti nahoře“ jsou zločinci a jedna banda, za vším vidí nějakou špinavost, k souzení nepotřebuje důkazy a soudí citem krve, je odjakživa nazývána lůzou. Nevím, jestli je nutné, aby taková partaměla ochránce zrovna v ministrovi spravedlnosti. Dámě, která se zavázanýma očima pečlivě váží skutky a kterou by tady měl ministr spravedlnosti tak nějak zastupovat, je na hony vzdálena. Tahle veřejnost má ve znaku větev a provaz. Směšné a snad i trochu smutné je, že ministr je pozastavený advokát.

Vím, že pro někoho advokátní zkouška neznamená nic jiného než něco jako řidičák nebo svářečský průkaz. Tedy gebír k výkonu povolání. Pro mne a pro mnohé kolegy je to ale mnohem víc. Jistě povolání, ale též i poslání, příslušnost k stavu a snad i něco, pro co jsme se narodili. Aadvokát je, mimo jiné, všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu. To platí i pro advokáta s pozastaveným výkonem. Urazit kolegu veřejnou úvahou o tom, že je takový šupák, že schůzka s ním může soudci vynést kárnou žalobu, je přesný opak zmíněných povinností. Povinností, které, jak patrno, lze jistě vyměnit za pochybné politické body od veřejnosti výše zmíněných kvalit.

A ostatně když jsme u té péče o to, co si myslí nebo může myslet veřejnost. Je vhodné, aby si za takových okolností zval ministr soudce, který má být nezávislý, na pohovor? Proč si nevyžádá písemné vyjádření, má-li na ně vůbec právo? Co když si ta věčně paranoidní veřejnost bude myslet, že za zavřenými dveřmi ministerské kanceláře se má měnit soudcovská nezávislost za nepodání kárné žaloby?

Ve skutečnosti žádná kárná žaloba podána nebude. Ono by to asi skončilo fraškou, obvinit soudce z toho, že se obědem s advokátem dopustil kárného provinění. Zbude jen takový typicky český smrádek a otázky.
Co tedy soudci obecně smí? Jít na oběd s advokátem ne. Tedy pokud nejsou silný kus a pokud jim nebude vadit, co okolo toho bude někdo kecat. Jenže takových není mnoho. Ti ostatní budou raději jakékoliv kontakty s advokáty odmítat. Buď rovnou napřímo, anebo s nějakou výmluvou, která bude trapná oběma stranám. Takže je nikdo nebude zvát. To na straně jedné. Advokátůmpak, na straně druhé, přidělil ministr spravedlnosti úlohu, poněkud dramaticky řečeno, černochů v bělošském apartheidu. Mohou dělat hodně, prakticky co chtějí. I do restaurace mohou jít. Ale ne se soudcem, pokud nechtějí vyvolat veřejné pohoršení.

Nevím, jaké má ministr spravedlnosti zkušenosti s minulým režimem. Podle věku minimální. Já jsem na tom poněkud jinak, a tak jsem možná trochu přecitlivělý. Moc dobře si vzpomínám na doby, kdy o tom, co je morální, rozhodovaly ad hoc rozličné domovnice a negativní posudek místního fízla, zvaného třeba domovní důvěrník, mohl člověku zkazit podstatnou část života, ne-li celý. Zkrátka vládla veřejnost jak vyšitá. Asi proto si docela vážím principů právního státu, mimo jiné požadavku na předvídatelnost rozhodování jeho orgánů. Svojí reakcí na nesmyslné udání se podle mne ministr spravedlnosti vydal zase zpátky k těm domovnicím, fízlům a naprosto nepředvídatelným úradkům.

***

Advokátům přidělil ministr úlohu, poněkud dramaticky řečeno, černochů v bělošském apartheidu


O autorovi| TOMÁŠ SOKOL advokát, bývalý ministr vnitra

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi