Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

„V advokacii nevyrábíme boty, u nichž zákazník pozná, jsou-li pohodlné, nebo tlačí.“ JUDr. Vladimír Jirousek

20.7.2016, iurium.cz, John A. Gealfow

Advokát Vladimír Jirousek je známý tím, že šest let vedl Českou advokátní komoru. Před touto funkcí vykonával i tříleté místopředsednictví. Pak si dal od vedení komory pauzu. Nyní se o něm ale znovu mluví jako o potenciálním předsedovi. Jako další potenciální předseda bývá zmiňován Robert Němec.

Několik let jste působil jako předseda České advokátní komory. V jednom rozhovoru jste uvedl, že se jedná o čestnou funkci spíše, než o práci na plný úvazek. Jaká je taková běžná denní náplň kalendáře předsedy ČAK?

Formulace byla určitě jiná. Rozsah práce a to, že funkce je čestná, tzn. neplacená (!), spolu souvisí jen potud, že nezbývá, než obětovat spoustu volného času. I když jste předseda ČAK, živí Vás běžný výkon advokacie. K druhé části otázky: vymezit „běžnou denní náplň kalendáře předsedy ČAK“ obecně nelze.

Proč jste se vlastně rozhodl kandidovat na předsedu? Jaká byla Vaše vize?

Nešlo o kandidaturu standardního typu, ale o vyústění určité kolizní situace v představenstvu ČAK. Takže v prvé řadě šlo o stabilizaci chodu vedení ČAK. Přechodné angažmá se pak poněkud protáhlo.

Podařilo se Vám Vaše vize naplnit?

Vize sledovaly jednoznačný cíl: posílit společenskou prestiž advokacie, a to jak v justičním prostředí, tak u laické veřejnosti. Hodnocení výsledků realizace jednotlivých úkolů nechávám na jiných.

Jak jste se cítil, když jste z vrcholné funkce advokacie sestoupil a začal znovu vykonávat funkci běžného advokáta?

Je zřejmé, že Vaše představy o výkonu volených funkcí v ČAK jsou poněkud zkreslené. Jak již jsem zmínil, funkce ve vedení ČAK se osobního výkonu advokacie dotkne jen potud, že máte jen minimum volného času. Tím spíš, jste-li advokátem v Ostravě, kde je výkon právní pomoci výrazně personifikovaný.

Na diskusním setkání s Jednotou českých právníků jste jako jeden z hlavních problémů české advokacie zdůrazňoval velké množství advokátů. V současné době je to přes 12.000 advokátů a 3.000 koncipientů. Proč je problémem zrovna množství?

Samozřejmě problémem není pouze množství, problémů je víc. Ale k věci. Poptávka po právních službách je samozřejmě limitovaná. Advokátů každoročně a nikoliv v zanedbatelné míře přibývá, klientů naopak. Tato skutečnost přirozeně podmiňuje „hledání nových forem“ nabídky či „nových prostředků“ užívaných v rámci konkurenční soutěže, což ne vždy obrazu advokacie svědčí.

Nejsou větším problémem advokacie spíše špatní právníci, než že by jich bylo hodně? Špatní právníci budou asi vždy, ale pouze snížením počtů členů Komory se špatných advokátů asi nezbavíme ani nezabráníme, že se občas nějaký špatný právník stane členem. Není právě zvýšení počtu advokátů prostředkem, jak se zbavit těch špatných? Nechat pracovat volný trh? Špatní se neuživí a odpadnou, dobří zůstanou?

Kvantita ve spojení s působením volného trhu kvalitu služby sama o sobě nepřinese. Nevyrábíme boty, u nichž zákazník pozná, jsou-li pohodlné, nebo tlačí. A mimo jiné i klienti jsou nejrůznější a jejich představy o právu, spravedlnosti a v součtu pak o jimi požadované kvalitě právní pomoci jsou často výrazně rozdílné. Co je pro jednoho špatný advokát, je pro druhého dobrý. Navíc – kdo je „špatný advokát“? Nedostatečně erudovaný nebo neetický nebo v daných kombinacích jaký?

Jedním z opatření, jež navrhujete pro zlepšení advokacie, je větší délka koncipientské lhůty – konkrétně čtyři roky – a systém dvou atestací. První z nich v podobě dnešních advokátních zkoušek, druhá zaměřená na Etický kodex ČAK a případně na specializovanou oblast práva.

Nejdříve několik upřesnění. Vhodnost modifikace systému zvažuji, nikoliv navrhuji. Ze své současné pozice mohu podobné úvahy předkládat maximálně k diskuzi. Navíc jste to poněkud popletl. Po absolvování dvou let koncipientské praxe by bylo přistoupeno k 1. atestaci zaměřené na vnější a vnitřní stavovské předpisy a jejich aplikaci v praxi, naopak 2. atestace konaná na závěr čtyřleté praxe by byla cca v rozsahu dnešní advokátní zkoušky při přísné orientaci nikoliv na memorování, ale na schopnost užití odpovídající legislativní úpravy. První dva roky by školení probíhala pod patronací regionálních zástupců, třetí až čtvrtý rok pak centrálně v Praze a Brně. Co navíc považuji za významné je, že daný systém by umožnil potřebnou úpravu limitace průchodnosti stavů, tzn. že i absolvent např. justičních či notářských zkoušek by v případě vstupu do advokacie byl povinen podrobit se dvouleté koncipientské praxi a složit 1. atestaci. Je totiž neúnosné, abych byl např. jeden den státním zástupcem s postavením v určité kauze a druhý den v téže kauze obhájcem. A jsem přesvědčen, že reciproční úpravě se advokacie určitě bránit nebude.

Je délka koncipientské praxe skutečně tím, co zlepší kvalitu advokacie? Mnoho koncipientů si už nyní stěžuje, že jsou jen levnou pracovní silou. A k reálné přípravě na pozici advokáta se prý stejně nedostanou, protože je s nimi jako s levnou pracovní silou také jednáno. Jejich činnost tak končí u vyplňování formulářových žalob či zadávání exekucí.

To, co uvádíte, určitě neplatí obecně, ale k jádru pudla. Čím dál vyšší nároky na kvalitní a co do druhu budoucího zaměření mnohdy neodhadnutelný výkon advokacie daný požadavek určitě odůvodňují. A s touto determinantou nemají nejrůznější stesky koncipientů nic společného (u mě si určitě nestěžují). V té souvislosti je však nezbytné věnovat pozornost odpovídající úpravě povinnosti školitele a dále úpravě kvalifikačních podmínek, jejichž splnění by koncipient měl prokázat minimálně před 2. atestací (např. protokolární průkaz x-tého zastupování v civilních a trestních věcech).

Příprava na právnické povolání je u nás už i tak docela rekordní. Celých 8 let, z toho 5 let na právnické fakultě, 3 roky praxe na soudě v advokacii, notářské kanceláři či exekutorském úřadě. Proč není těch 8 let dostatečných pro přípravu? Co se dělá v právním vzdělávání špatně? Jsou i státy, které zvládají výcvik právníků za 3 roky. Např. v USA, kde se samotná práva studují 3 roky. Poté následují rovnou advokátní zkoušky a vstup do advokátní komory. V Anglii a Walesu je to mezi 6 až 7 lety.

Nechce se mi věřit, že jste tuto otázku formuloval při náležitém zvážení všech rozhodných skutečností. Žádní rekordmani nejsme a ani po případné prolongaci koncipientské doby nebudeme. Pokud například hovoříte o „tříletém studiu právníků v USA“, tak poněkud zapomínáte, že tříletá závěrečná specializovaná graduace navazuje na čtyřleté vysokoškolské studium povinné po střední škole, mj. od druhého roku na College zaměřené na tzv. Pre-law. Takže pouze ono vysokoškolské studium představuje 7 let! Následuje příprava na náročnou advokátní zkoušku (Bar exam), po jejímž složení se v případě přijetí (?!) do advokátní kanceláře stáváte tzn. associate, přitom v tomto postavení jste v průměru 8 až 10 let. Teprve pak máte šanci a nikoliv jistotu, že se stanete partnerem. A jelikož mám přítele – advokáta z New Yorku, jemuž jsem dokonce svědčil na svatbě, mohu užít jeho slova: „Jako associate dřeš jako otrok, a to běžně do nočních hodin a povětšinou bez dovolené“. Stížnosti našich koncipientů si v takové situaci ani nechci představovat.

Během Vaší přednášky jste několikrát zmínil, že naše advokacie je „ultraliberální“. Tedy že je velmi snadné se do advokacie dostat? Osm let a advokátní zkoušky znamenají ultraliberálnost?

Zmínka o „ultraliberálnosti“ byla zmíněna v úplně jiné souvislosti. Ne ve vztahu k přístupu do advokacie, ale primárně ke způsobům jejího výkonu. Jde o široké téma, na které navazuje např. kárná problematika a dle mého názoru nutná profesionalizace kontrolní činnosti ČAK, problematika vstupu cizího kapitálu do sféry výkonu advokacie apod. Nutné zachování liberálního charakteru stavu, např. ve smyslu přístupu k danému povolání, je samozřejmé.

Členka zkušební komise v debatě zmínila, že se připravují i nové advokátní zkoušky, které mají zvýšit její náročnost. Sama zmiňovala, že ona skončila u 10. otázky. Není zvláštní, že zkoušky by neudělal ani stávající advokát – navíc z řad těch, kteří sami zkouší?

Nebudu odpovídat za Dr. Schejbalovou, ale určitě jde o dílčí nepochopení. Diskuze o tom, zdali zkoušet prostřednictvím testů, resp. klasicky komisionelně, je letitá. Já osobně jsem pro testy v rámci 1. atestace a zkušební komise pro 2. atestaci. A mimo jiné, dnes bych také bez náležité přípravy stěží prošel např. zkouškou z trestního práva. Obhajoby jsem opustil před 20 lety a svou činnost zaměřil v návaznosti na relativně vyhraněnou specializaci. Jako koncipient jsem ale složil danou zkoušku na výtečnou, avšak dnes koncipientem už nejsem.

V návaznosti na předchozí otázku: Ozývají se často hlasy, že ztěžování podmínek pro vstup do Komory je pouze prostředkem pro ochranu businessu stávajících advokátů. Takové omezení konkurence. I Vy jste mluvil během přednášky o „nutnosti živení rodin“. Souhlasíte s těmito názory? Ještě k advokátním zkouškám. Nemají to být právě ony, které budou překážkou vstupu špatných advokátů? A těmi špatnými myslím, že nemají dostatek znalostí pro výkon advokacie. Se špatnými ve smyslu porušování profesních pravidel se může Komora vypořádat prostřednictvím kárných pravomocí. Tou otázkou směřuji na to, že někdo je schopen se naučit vše potřebné za rok, někomu by nestačilo ani pět let. Proč neudělat právě advokátní zkoušku jako tu míru pro vstup.

Vážený pane, zmínku o „nutnosti živení rodin“ jsem užil v úplně jiném kontextu, konkrétně v souvislosti s hledáním oněch „nových forem výkonu advokacie“ začínajícími samostatnými advokáty, kteří hledají klientelu. Pokud pak hovoříte o nutnosti odpovídající náročnosti advokátních zkoušek, částečně si sám odpovídáte na své předchozí otázky. Ano, právě o povýšení kvalifikačních podmínek v souvislosti se vstupem do advokacie jde! A mimo jiné právě s tím bytostně souvisí i mé úvahy týkající se modifikace koncipientství při zavedení dvou atestací.

Netestuji advokátní zkoušky jen dobrou paměť a nikoliv pochopení a dovednost? Nedávno jsem na toto téma četl článek od Jana Kratochvíla, který se obdobně vyjádřil k justičním zkouškám. Konkrétně uvedl: „Zkoušet nikoliv myšlení, ale paměť. Takže několik týdnů před justiční zkouškou trávíte memorováním obrovského kvanta právních předpisů. A čím dál tím víc jsem byl naštvaný, že bych ten čas mohl trávit smysluplněji. Třeba čtením komentářů, přemýšlením nad různými právními problémy … Ale to ne. Základem musí být naučit se všechno nazpaměť, neboť to bude podstatné u ústní části zkoušky.“

Souhlasím! Je třeba diametrálně odlišit charakter školských a advokátních zkoušek. V tomto směru je velmi široký prostor k diskuzi zejména s těmi členy zkušebních komisí, kteří nejsou advokáty.

Součástí přípravy koncipientů má být dle Vašeho návrhu i etický kodex. Způsobí několik hodin „etické výchovy“, že tu budeme mít morálnější advokáty? Dá se posměšně podotknout, že z poučování o pravidlech dobrého chování se ještě nikdo morálněji chovat nezačal.

Je zjevné, že Etický kodex a další navazující stavovské předpisy vnímáte jako nějaký „účelově kumulovaný soubor mravních pouček“. Ale tak to není! Jde o závazný předpis, jenž navazuje na Etický kodex advokátů Evropské unie přijatý na zasedání CCBE 28.10.1988 v aktuálním znění. A nepochybuji, že závazným zůstane bez ohledu na nedávno prezentovaný a dle mého scestný názor NSS ČR. Dodržování pravidel tohoto předpisu, ať již ve vztahu ke klientům, ve vztahu mezi advokáty či ve vztahu k dalším členům justice v tom nejširším slova smyslu, považuji za zcela zásadní. A nedodržování těchto pravidel je mnohdy důsledkem onoho ultraliberálního přístupu k výkonu advokacie.

Proč se profesní etika neučí už na právnických fakultách? Nebylo by to dostatečné, než o dobu nutnou k nastudování etického kodexu prodlužovat koncipientskou praxi, která má obecně sloužit k jinému účelu?

Etický kodex je speciální advokátní předpis, přitom kvůli pouhému naučení se Etického kodexu se koncipientská praxe určitě prodlužovat nebude. Asi jste přehlédl, že publikace obsahující soubor advokátních předpisů, a to bez jakýchkoliv komentářů, čítá více než 360 stran textů. A opět jde primárně o to, umět stavovské předpisy imputovat do praktické činnosti, resp. naučit se tyto při výkonu advokacie adekvátně respektovat. Nicméně provázanost ČAK, resp. mnohých advokátních kanceláří, na vysokoškolský systém, včasný výběr vhodných adeptů, koncipování relevantního sponzoringu apod. považuji za jeden z významných úkolů advokacie do budoucna.

Etický kodex a profesní etika je z mého pohledu často zaměňována s jakýmsi „étosem právníka“. Znát úpravy konfliktů zájmů a podobné problematiky je důležité. Ale etická pravidla advokátů sklouzávají k tomu, jestli advokát může zametat chodníky, vylepit billboard jako protikampaň proti nějakému politikovi, jaké musí mít advokát oblečení a dress code. Škodí toto advokátní komoře? Neškodí to jen tomuto advokátovi? To on přijde o klienty anebo je naopak získá. Není to jen jeho podnikatelská odpovědnost?

Nezlobte se, ale z Vaší otázky čiší hrubá neznalost stavu věcí. Nepředpisové a nedůstojné vystupování advokáta nepochybně poškozuje ČAK jakožto veřejnoprávního představitele stavu, potažmo advokátní stav jako takový a tím každého jejího člena. Je podivné, že jste doposud nezaznamenal, jak mediální skandalizace jednoho advokáta dopadá na pověst samotné advokacie. Kromě toho, jak již bylo zmíněno, je dodržování závazných stavovských předpisů přirozenou podmínkou relevantního výkonu advokacie, přitom aktuálnost dané problematiky narůstá poměrně se zostřováním konkurenčního prostředí, jež zase reflektuje ono omílané bobtnání advokátního stavu.

Co byste doporučil mladým studentům práv či koncipientům „do života“?

Aby jejich vstup do advokacie byl cílený a ne aby šlo o řešení z nouze, jak tomu v mnoha případech je.

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi