Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Evropská unie potřebuje více soudů. Počet i pestrost sporů totiž poroste

11.1.2016, Lidové noviny, str. 14, Kristián Léko

Soudkyně evropského Tribunálu a matka současného ministra spravedlnosti Irena Pelikánová varuje, že Evropa si nevystačí... ... jen se dvěma úrovněmi soudních orgánů, a to ještě v Lucemburku. Mladá generace se podle ní navíc žene tam, kam nemá

*  Za svou kariéru jste si vyzkoušela takřka všechny právnické profese. Měla jste vždy za cíl stát se soudkyní?
Vždy jsem si říkala, že práce soudce by pro mou povahu byla nejvhodnější. Musím totiž říci, že advokátská práce mě netěšila, ba byla mi často přímo protivná. Jste tam totiž ve služebné roli, musíte vždy vyhovět klientovi, který chce jen dosáhnout svého cíle. Zkrátka řekne: „Najděte mi cestu. Jestli bude zákonná, nebo nezákonná, to je mně jedno.“ To se mi velmi příčilo. Klienta jen málokdy zajímalo, co je podle práva správné. Soudce naproti tomu musí hledat, co je správné, spravedlivé a po právu. Je v tom určitý entuziasmus, snaha jít co nejvíce do hloubky a rozhodnout co nejlépe. To mě těší a když se podaří najít řešení, přináší mi to dobrý pocit.

*  Již dvanáct let působíte jako soudkyně Tribunálu EU. Vybavujete si ještě začátky? Nehledělo se tehdy na soudce z nových členských států skrz prsty?
Vůbec ne, právě naopak! Byli jsme přijati naprosto skvěle, soud nám poskytl veškerý servis, který jsme potřebovali. Každý z nás měl jednoho ze služebně starších soudců jako „kmotra“, který nám pomáhal se vším, co bylo třeba. Rozjezd tedy byl velice příjemný, mám na něj ty nejlepší vzpomínky. Je ale třeba také říci, že jsme dobře věděli, kdo jsme, kam přicházíme a jaká je naše role. Říkali jsme si, že se vše musíme nejprve naučit a teprve pakmůžeme aspirovat na nějaké funkce. Za ta léta se však situace dost změnila a těch několik, co nás tu od roku 2004 zbylo, dnes patří mezi služebně nejstarší a nejzkušenější.

*  Nebylo ale těžké začít rozhodovat spory o evropském právu, které bylo až do vstupu do EU v zásadě „cizím“ právem?
Záleželo na tom, kdo z jakého prostředí přišel. Já jsem se od začátku podílela na harmonizačních pracích v legislativní radě vlády. Také na fakultě jsme začali brzy po roce 1989 učit evropské právo. Jako členka prezidia Komise pro cenné papíry jsem se zúčastňovala jednání s Komisí EU ohledně harmonizace se směrnicí o kapitálovém trhu. Tudíž pozitivněprávní a doktrinální stránka pro mě nijak nová nebyla. Něco úplně jiného je ale fungování soudu, kde se stanete kolečkem ve stroji a trvá několik let, než se naučíte, jak do sebe vše zapadá.

*  Kde je těžiště práceTribunálu, jaké kauzy řešíte?
V roce 1989 byl zřízen především pro soutěžní spory (tehdy se ještě jmenoval Soud prvního stupně – pozn. red.). Ty jsou stále velmi důležité, byť se těžiště v dnešní době přesunulo od kartelů ke sporům týkajícím se státních podpor nebo strukturálních fondů. Tribunál obvykle rozhoduje v prvním stupni a Soudní dvůr o opravných prostředcích. Třicet až čtyřicet procent naší práce tvoří spory o ochranné známky, což jsou mnohdy banální kauzy rozhodované bez jednání. Dlouho jsme volali po vydělení známkové agendy na specializovaný nižší soud, dosud se však toto řešení nepodařilo prosadit. Zbytek naší práce tvoří pestrá agenda, především žaloby na zrušení jiných rozhodnutí vydaných v kompetenci některé z evropských institucí – takzvané přímé žaloby. Vzrůstá také počet sporů z doložek o kompetenci obsažených ve smlouvách, kde se Komise zavazuje ke spolufinancování různých projektů formou dotací či subvencí. Pokud příjemce při realizaci projektu poruší podmínky, spor rozhodujeme my. Jsou to velmi zajímavé kauzy, které rozhoduje Tribunál, a to částečně podle unijního práva, především ale podle národního práva, nejčastěji belgického. Z praktického hlediska jsou velmi důležité i spory týkající se zákazu výroby a distribuce určitých chemických látek, které by mohly poškozovat životní prostředí. Agenda se různě přelévá i v závislosti na aktuální politické situaci i v závislosti na nové evropské legislativě. Relativně nové jsou spory o rozhodnutí Rady o zmrazení fondů určitých osob, což se nesmírně tvrdě dotýká adresátů těchto rozhodnutí – fyzických i právnických osob, hlavně bank ze zemí jako je Írán, Rusko, Bělorusko nebo Sýrie.

*  Mají na soud aktuální otázky velký vliv? Mohou se k vám dostat například otázky související s migrační krizí?
Věci azylu řeší Soudní dvůr, včetně řízení o urgentní předběžné otázce. K nám se zatím nic v souvislosti s migrační krizí nedostalo, ale nikdy nevíte, jaká nová kategorie sporů se objeví.

*  Jednou z agend Tribunálu jsou přímé žaloby. V čem spočívají?
Je to agenda, kde Tribunál funguje v podstatě jako správní soud. Každé rozhodnutí vydané některou z evropských institucí může být napadeno žalobou, a to přímo adresátem nebo tím, jehož právního postavení se takové rozhodnutí dotýká. Jde o nesmírně důležitý a praktický instrument právní ochrany, informace o jeho existenci ale do českých luhů ještě téměř nedoputovala. Což je vidět i na přístupu českých advokátů. Měli jsme tu nedávno spor významného českého podniku o přístup k dokumentům, kde renomovaný advokát sepsal žalobu tak, že část petitu byla nepřípustná. Pochopila bych to, kdyby žalobu napsal neznámý a nespecializovaný advokát, ale renomované kanceláři by se to stávat nemělo. Česká advokátní komora přitom před časem musela zrušit seminář organizovaný se mnouamým asistentem pro malý zájem advokátů...

*  Jsou soudci Tribunálu nějak specializovaní, nebo řešíte všichni všechny typy kauz?
Funguje určitá spontánní a přirozená specializace soudců a senátů, která je nutná. Je to vidět na nových typech kauz, kdy je první věc přidělena některému ze soudců a když pak přijdou další podobné kauzy, dostane je stejný soudce nebo alespoň stejný senát. Tato flexibilní specializace napomáhá jednotnosti judikatury.

*  Ale když sporů přibude, tak se už začnou rozdělovat mezi ostatní?
Přesně tak. Já jsem třeba začala rozhodovat zmrazené fondy Íránců, ale když jich začalo být příliš mnoho, distribuovala jsem tyto věci kolegům ze senátu. Dnes už zmrazené fondy řeší takřka všechny senáty. Kauzy týkající se registrace takzvaných občanských iniciativKomisí, což umožnila Lisabonská smlouva od roku 2009, řešil jako první můj maltský kolega a nyní přišlo několik věcí také mně.

*  Je specializace na nejvyšší úrovni správná, jako funguje například český Nejvyšší soud? Nebo je lepší nespecializované vysoké soudnictví po vzoru Soudního dvora EU nebo českého Ústavního soudu?
Jednoznačná odpověď je složitá. Nespecializovaný soudce má širší pohled a vidí lépe kontext, specialista zase v úzké materii rozhodne rychleji a asi i lépe, má ale trochu klapky na očích. Ideální je přístupy kombinovat, kdy na nižších instancích specializovaný soudce nějak rozhodne, ale o opravném prostředku již rozhoduje generalista, který věc vidí v širším kontextu a může se zamýšlet nad obecnějšími otázkami. A na té nejvyšší úrovni je vhodnější, když se soudce na věc může podívat z výšky. Na druhé straně národní soudnictví je mnohem stabilnější z hlediska struktury nápadu, proto umožňuje větší specializaci ve srovnání s naším soudem.

*  Tento přístup ale zase klade daleko větší nároky na soudce, který jeden den řeší složitý kartel a druhý den ochrannou známku…
… což může generovat chyby. Na každém soudci vidíte, jaký má původ a čemu rozumí. Když jsem na soud nastoupila, předsedou mého senátu byl přední německý specialista na mezinárodní právo soukromé. Tato skořápka z něj nikdy nespadla, když jsme řešili otázku související s jeho oborem, působil jako naprostý suverén, ale když se řešily kartely, bylo znát, že to není jeho parketa. Nedostatek erudice v určité oblasti pak může vést k chybám. Ještě více je to vidět u Soudního dvora, protože jeho kompetence je daleko širší. Některá jeho rozhodnutí jsou výborná, ale jiná naopak slabší a nepřesvědčivá. Na druhou stranu v nespecializovaném soudnictví vzniká každé rozhodnutí kooperací celé skupiny právníků. Tam, kde jeden není specialista, vstupují do hry jiní, kdo jsou zaměřeni na příslušnou problematiku a mohou ověřit, že nedojde k chybě. Proto máme asistenty a senáty.

*  Poznala jste tu desítky kolegů, ale málokdo má profil profesorky obchodního práva s praxí v advokacii i veřejné správě. Je soud jako instituce nakonec jednotný, přestože k němu přicházejí lidé z různých profesí?
Protože je Tribunál převážně obchodním a správním soudem, je můj profil v podstatě ideální. Rozhodně ale není pravidlem. Ač je na jednotlivých soudcích vidět, odkud přicházejí, instituce je až překvapivě jednotná. V základních otázkách se obvykle shodneme a ostrých rozporů je velmi málo. Nesmírně důležitá je především sjednocující síla judikatury. Naše rozhodování připomíná skládačku z předchozích relevantních rozhodnutí. Tím, že všichni čerpají ze stejné judikatury a nelze se od ní svévolně odchýlit, je pohled soudu v zásadě jednotný. Funguje to velmi dobře. Kritická chvíle ale přichází ve chvíli, kdy judikatura neexistuje. To je pak bojová mise. (úsměv) Ale i tady mne mnohdy překvapí, jak jsme jednotní, přestože každý přicházíme odjinud.

*  Děje se to často?
Vůbec ne. Je to ale nejzajímavější a zároveň nejtěžší práce, když přichází úplně nový typ kauz a judikatura se vytváří od nuly. U mě takto začaly již zmíněné zmrazené fondy. Drtivá většina rozhodnutí ale stojí na existující judikatuře. Ovšem nové otázky se objevují i tam, kde je ustálená judikatura. Ta se tak neustále a postupně zpřesňuje a zjemňuje.

*  Nyní se rozběhne dlouho diskutovaná reforma Tribunálu. Proč jste ji i na veřejnosti tak ostře kritizovala?
Především proto, že jde zcela proti dosavadním tendencímsměřujícímkvytvoření soudní soustavy včetně specializovaných nižších soudů. Pro veřejnost je nejviditelnější změnou asi zdvojnásobení počtu soudců, což je v tuto chvíli zbytečné opatření, které nám zkomplikuje práci. Přichází totiž v době, kdy zaznamenáváme pokles počtu nových sporů a současně jsme velmi zvýšili výkonnost. Paradoxně může dojít i ke zpomalení rozhodování, protože se podle všeho bude více věcí rozhodovat v pětičlenných senátech, noví soudci a asistenti se musí teprve zaučit... Logicky, čím více lidí v senátu, tím pomalejší a obtížnější je rozhodování. Nejcitelnější pro nás je ale zrušení Soudu pro veřejnou službu. Je to krok zpět, který k nám vrátí všechny zaměstnanecké spory. Nadšeni z toho opravdu nejsme.

*  Proč by bylo lepší vydělovat určité agendy na zvláštní soudy? Případně které?
Během deseti let diskusí o specializovaných soudech se objevil hezký pojem „masový spor“. Jde o ucelenou skupinu stejnorodých sporů, která je stabilní co do počtu věcí, nápad nesmí příliš kolísat, a spory musí být stejnorodé i z hlediska řešené problematiky. V takovém případě je vydělení na specializovaný soud velmi užitečné. A ochranné známky tato kritéria stoprocentně splňují, stejně tak zaměstnanecké spory. Měli bychom přemýšlet, jak do budoucna koncepčně řešit architekturu soudních orgánů Evropské unie. Ta se bude dále vyvíjet a lze očekávat, že legislativa bude stále narůstat a s tím se bude zvyšovat i počet a pestrost sporů před evropskými soudy. Je naivní si myslet, že si Unie dlouhodobě vystačí jenom se dvěma úrovněmi soudních orgánů. Dokonce bych si dovedla po vzoru USA představit územní unijní soudy, které by fungovaly například pro jeden či několik členských států. Bylo by to také blíže občanům, než když jsou soudy jen v Lucemburku. Zkrátka zde dosud chybí koncepční uvažování a když se podívám, jak bezkoncepčně probíhalo schvalování aktuální reformy, jímámě hrůza. Na Tribunálu je cítit hořkost, že se musíme vypořádat s nedomyšlenou reformu, se kterou jsme nesouhlasili.

* V souvislosti s reformou Tribunálu musí Česká republika najít druhého soudce. V prvnímvýběrovém řízení nebyl vybrán nikdo. Co jsou nezbytné předpoklady?
Základní podmínky stanoví již Smlouva o fungování EU. Mají to být lidé, kteří splňují podmínky pro přístup k nejvyšším soudním funkcím. Musí poskytovat záruky nestrannosti a nezávislosti. Přicházejí experti na různá právní odvětví, advokáti, soudci i vysokoškolští učitelé. V praxi je z hlediska práce soudu klíčová otázka vzájemného porozumění a pochopení, což někdy vázne kvůli jazyku, protože některé členské státy stanovené podmínky nerespektují. Pořád přichází dost lidí, kteří neumí dostatečně dobře francouzsky.

*  Je francouzština klíčová?
Je to pracovní jazyk a bez francouzštiny to nejde, neustále vám chodí stohy dokumentů ve francouzštině, na poradách se mluví jen francouzsky, není tam žádný tlumočník. Takže když soudce jazyk neumí, vůbec neví, o čem se mluví. Funkci evropského soudce zkrátka bez francouzštiny nelze řádně vykonávat.

*  Vy sama jste nedávno absolvovala dvě výběrová řízení. Jak hodnotíte způsob, jak je v České republice organizováno?
Formálně to vypadá hezky, materiálně je to bohužel o mnoho horší. Na vlastní oči jsem viděla, jak je možné vše zmanipulovat...

*  Myslíte i loňské výběrové řízení o českého generálního advokáta Soudního dvora, v němž uspěl mladý akademik Michal Bobek a vy jste skončila druhá. Co je špatně?
To, že mi výběrová komise řekla, že kvůli „stabilitě Tribunálu“ nemohu uspět, to je přece naprosto absurdní. Řada soudců přešla z Tribunálu na Soudní dvůr. Dokonce současný předseda Soudního dvora Koen Lenaerts byl soudcem Soudu prvního stupně a rád to připomíná. Práce u Tribunálu je naopak pokládána za pozitivní kvalifikaci pro přechod k Soudnímu dvoru.

*  Dá se říci, že máte Michalu Bobkovi za zlé, že dnes vykonává funkci, kterou jste chtěla?
To chápete celkem dobře. Vycházím z toho, že naše generace měla jistou trpělivost a uměla počkat, až přijde její čas. Například si vůbec nedovedu představit, že bych šla do výběrového řízení proti Viktoru Knappovi nebo Martě Knappové! To byly obrovské autority. Nelíbí se mi, že právníci z nastupující generace bez jakýchkoli zkušeností chtějí hned skočit na co nejvyšší post. Nemají za sebou vůbec nic, ženou se jenom za svými ambicemi! V evropském soudnictví je zkušenost a dostatečná praxe naprosto nezbytná a je i formálně předepsaným požadavkem. Odcházející předseda Soudního dvora Vassilios Skouris řekl ve svém závěrečném projevu: „Zkušenost se nedá ničím nahradit.“ Musím říci, že v mládí bych o tom možná pochybovala, ale dnes vidím, že pracovní a životní zkušenost dává člověku jiný pohled na svět. Člověk se učí, jsem dnes nepochybně jiným člověkem, než jsem byla v roce 1989, kdy mi bylo už čtyřicet. Byla jsem tehdy v různých komisích a přesto se na mě dívali jako na dorostenku! (úsměv)Měla jsem určitá stanoviska a přestože jsem měla v mnoha věcech – zpětně vzato – pravdu, vždy mě zahnali. Co jsem mohla Knappovi, Tomsovi, Kopáčovi a dalším povídat? Mladí jim mohli naslouchat, sem tam něco připodotknout, ale nemohli si dělat nárok na to, aby něco řídili nebo o něčem rozhodovali. To je přirozený řád následnosti mezi generacemi, který v České republice často není respektován.

*  Váš syn je také mladý a je na vysoké pozici…
Máte pravdu, že tam šel hodně brzy a vůbec mu to nezávidím. Je to ale jiné v tom, že je to politická pozice. A já jsem ho do ní nijak nedosazovala…Byla to jeho volba, jeho odpovědnost a nebude lehké při plnění tohoto úkolu obstát. Ale také vím, že jeho motivací byla nespokojenost s politikou a snaha věci zlepšit. Což je zcela jiná situace než působit na nejvyšší soudní instanci půlmiliardové Evropy, kde je vedle znalostí potřeba i životní moudrosti.
***
Zatím jsme žádné věci související s migrační krizí neřešili, ale nikdy nemůžete vědět, jaká nová kategorie kauz se objeví Právníci z nastupující generace za sebou nemají vůbec nic, chtějí hned skočit na co nejvyšší post a ženou se jen za svými ambicemi

Irena Pelikánová * Od roku 2004 je českou soudkyní Tribunálu, který je součástí Soudního dvora EU. Její mandát byl v roce 2013 prodloužen a měla by ve funkci setrvat do roku 2019. * Roku 1993 byla jmenována profesorkou obchodního práva, v 90. letech vedla katedru obchodního práva na pražské právnické fakultě. Dodnes na ní vyučuje a publikovala řadu učebnic a jiných odborných textů o různých oblastech obchodního práva. * Působila rovněž jako členka Legislativní rady vlády (1998–2004) a členka prezidia Komise pro cenné papíry (1999–2002). * Pracovala i jako advokátka v pražské kanceláři Císař, Češka, Smutný. * Má dva syny, jedním z nich je současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Druhý syn Tomáš působí v advokacii.

 

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi