Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Tak smíme ty fracky uhodit, nebo ne?

29.1.2015, Lidové noviny, str. 11, Daniela Kovářová

V poslední době není dne, kdy by se v hlavních zprávách nebo na titulních stránkách novin neobjevila některá z rodinných kauz. Tu Ústavní soud opět řeší střídavou péči, onde se stát rozhodne hradit výživné za tatínky, kteří neplatí, a do třetice vyjde najevo, že nový občanský zákoník přidal práci soudům, pročež jsou opatrovnické soudy zavalené, nestíhají a adopce probíhají pomaleji. V posledních dnech tu máme novou, nervy drásající kauzu, která slibuje přerůst v diplomatickou válku – paní Michalákovou a její děti versus Norsko.
Rádi bychom se dověděli, jak to vlastně bylo a kde je pravda,a média se plní siláckými řečmi politiků, právníků a sociálních pracovníků. Mladá fronta DNES dokonce soudí, že jde o střet civilizací – u nás na Východě prý ještě smíme na děti křičet a občas je i udeřit, zatímco v západním Norsku už ani nedovolují zvýšit na ně hlas. To vše pak dostává zajímavé konotace tváří v tvář pařížské tragédii, kde přece zhusta tvrdíme, že imigranti by se měli přizpůsobit, a pokud se jim to nelíbí, nechť si hledají jinou zemi a jiný mrav.

Nekonečný boj za pravdu Skutečnost je možná jednodušší, než se zdá, ačkoliv těžko s ní někoho z vás potěším: každá z nesvářených bojujících stran má totiž právo na svou pravdu a na svůj pohled na věc, a jak už kdysi zpíval Jarek Nohavica na hudbu Vladimira Vysockého, „pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš“. Na misky vah je totiž třeba položit právo dítěte (na ochranu před útoky všeho druhu nebo na vlastní názor) a právo rodiče (na péči, na styk, na rozhodování). A pak babo raď a Spravedlnosti važ, čí právo budiž silnější.
Pomiňme nyní jasné případy týrání, sexuálního zneužívání a ubližování dítěti. Takové jednání většina společnosti odsuzuje a nejspíš se shodne na jeho rysech i na trestněprávní rovině odpovědnosti. Problém k zodpovězení vězí jinde – totiž zda chceme jít onou západní cestou, zda pozvedneme dítě na piedestal katalogu práv a vložíme mu do jeho slabých a nedospělých rukou právo vyslovit názor a říct ne. Nebezpečí, které hrozí s touto Pandořinou skříňkou, vidíme v zemích, které už tak učinily – většinou leží západně nebo jižně od našich hranic, a kdo někdy večeřel vedle rodiny s dětmi, které doma neslyšely „ne, tohle nesmíš!“, ví přesně, o čem hovořím. Už slyším čtenáře, jak se čertí, ale lhát si do vlastní kapsy mi přijde příliš politicky korektní a šalebné, protože přidáme-li práva dětem, musíme je na druhé straně ubrat rodičům. Nejde přitom vůbec o rozhodnutí, které řešení je lepší, správnější nebo promyšlenější, protože na takovou otázku nelze odpovědět, a co kdysi bylo věcí rodiny, je dnes otázkou politickou, na kterou odpovídá stát.
Kdysi bylo všechno jinak. Vždyť i v bibli je řada případů, v nichž otec obětuje život svého dítěte. Ale časy se mění a ti ze čtenářů, kteří chtějí hořekovat nad liberální západní výchovou a zaklínat české politiky, aby šli jinou cestou, mohou nyní složit zbraně nebo je věnovat boji s onačejším nebezpečenstvím. Protože u nás už je dobojováno, jen to ještě nikdo rodičům pořádně neřekl. Změna ovšem přicházela po kapkách.
K Úmluvě o právech dítěte jsme přistoupili v roce 1991 a do českého právního řádu jsme ji implementovali v roce 1993 podobně jako řadu dalších mezinárodních dokumentů chránících práva dětí. Od roku 2008 u nás platí Národní strategie prevence násilí na dětech, podle které je „každé násilí na dětech neospravedlnitelné, neomluvitelné, nepřípustné, v rozporu s právy dětí a lze mu předcházet“. A od počátku loňského roku máme nový občanský zákoník, který výslovně zakotvil řadu dříve neznámých dětských práv.

Na co dnes má právo dítě Dítě je sice podle zákona povinno dbát svých rodičů, kteří zatím ještě smí jeho výchovu vhodně usměrňovat, nicméně nesmí tak činit způsobem krutým, nelidským nebo ponižujícím trestem. Je otázkou, zda charakter ponižujícího trestu dnes nemá i domácí vězení či pokyn „napiš stokrát, že nebudeš vyplazovat jazyk na učitelku“. Nebezpečnější je již zmíněný občanský zákoník, podle jehož paragrafu 875 mají rodiče povinnost před každým rozhodnutím, které se týká zájmu dítěte, se potomka dotázat na názor a sdělenému věnovat patřičnou pozornost. Věk dítěte přitom není rozhodující a jak každý rodič dobře ví, názor umí poměrně hlasitě sdělit okolí i dítě tříleté. Platné právo tak staví zájem dítěte výše než zájem, či snad dokonce pouhé přání jeho vychovatelů.
Zajisté můžeme kritizovat Norsko za přísnost, vyzývat české i cizí politiky k odstoupení a divit se mravům jiných zemí, v nichž děti rozmazlují, adorují, prodávají nebo kamenují. Řečeno s klasikem–je to však to jediné, co nám zbývá. Právní úpravu podobnou Norsku už jsme totiž přijali. A tak se radši mějte na pozoru, až vás příště ti malí plnoprávní lidé vytočí k nepříčetnosti.
 

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi